Rok 2020 se nesl ve znamení koronaviru. Budou takové i letošní svátky?

Budou trochu jiné než jak je známe, o to více může vyniknout jejich hloubka. Mezi lidmi je cítit obava. Vánoce nebudou o setkávání, o večírcích a akcích, ale o to mohou být upřímnější. Ostatně už první Vánoce, kdy se narodil Ježíš, byly skromné a nenápadné. Papež František dokonce řekl, že jdeme vstříc Vánocům opravdovějším. Takto to vnímám i já.

Jak to bude s vánočními bohoslužbami a půlnoční mší?

Ve farnostech, které spravujeme, letos žádné půlnoční mše sloužit nebudeme. Musím říci, že mě to velice mrzí, mnohdy jsou právě tyto mše jediným večerem v roce, kdy řada lidí zamíří do kostela k zamyšlení a rozjímání. Nejsem úzkostlivý, ale nařízení o omezení počtu osob respektuji a beru vážně. Tuším, že covidu se nikdo z nás nevyhne, ale nyní jde především o to, aby nápor zvládlo naše zdravotnictví.

Jste také toho názoru, že koronavirus nám měl otevřít oči a dát šanci si uvědomit, co je vlastně v životě nejcennější?

Ano. Byl jsem jím nesmírně překvapený. Žil jsem v naivní představě, že něco takového není v jednadvacátém století možné. Kromě války, které bych se případně obával, jsem nevěřil, že by mohla přijít nějaká pandemie, která by naráz svět zastavila. A ona přišla. Najednou se ukázalo, jak je člověk bezmocný. My lidé, kteří se tváříme, že můžeme vše, jsme naráz nemohli nic. Byli jsme bezbranní. Covid byl pro nás všechny naráz jako znamení k zamyšlení nad tím, co je vlastně podstatné. Mezi lidmi vyvstala vděčnost. Za dobré přátele, rodinu a za zdraví. Lidé si více začali vážit obyčejných věcí. Obavy pak měli ne o sebe, ale o zdraví svých blízkých.

Pavel Pacner

- Narodil se před čtyřiačtyřiceti lety v Třebíči. Po absolvování zdejšího gymnázia strávil rok přípravného studia v Litoměřicích, odkud odešel studovat teologii na Palackého univerzitu do Olomouce.

- V roce 2001, přesně v den svých pětadvacátých narozenin, byl vysvěcený na jáhna. O rok později, v den svého svátku, pak na kněze.

- Proboštem mikulovské kapituly je od roku 2011. Kromě Mikulova spravuje s kolegou knězem ještě dalších devět farností v obcích z Mikulovska.

- Ve volném čase rád sportuje. Baví ho fotbal, hokejbal a jízda na kole, o které hovoří jako o své vášni.

Co nám podle vás covid přinesl?

Ohleduplnost. A to jak k blízkým, tak i ke starším a nemocným lidem. Ale také skromnost a pokoru. Snad nám vydrží (úsměv).

Vrátili se někteří lidé i k víře v boha?

Víte, nedělím lidi na věřící či nevěřící. Tohle dělení nemám vůbec rád. Pár hovorů na téma víry jsem s různými lidmi vedl. Všichni se shodně více zamýšlejí nad duchovními hodnotami. A nemusí to být jen víra v Boha. Uvědomili si třeba, jak je důležité dávat si dohromady rodinné vztahy. Jako by věděli, že být je více než jen mít. Mnozí mí přátelé mi vyprávěli, jak krásné Velikonoce prožili v kruhu své nejbližší rodiny. Věřím proto, že stejně naplňující mohou být i Vánoce.

Co byste popřál sobě a lidem v novém roce?

Byl bych rád, kdyby se život vrátil do normálních kolejí. Ať už to tedy znamená cokoli. Zřejmě již nebudeme žít tak, jako předtím. Budeme více ostražití. Přál bych si, aby v nás zůstala ta pokora a ohleduplnost jednoho ke druhému. A aby se svět uzdravoval po všech směrech. Přál bych nám všem i jakousi vnitřní naději a důvěru v Boha. Jeden citát z bible říká, že bláhový je člověk, který spoléhá na člověka. A blahoslavený ten, který spoléhá na Boha.

Řada lidí přišla následkem koronaviru o své blízké. Kdybyste je měl povzbudit, co byste jim řekl?

Když jsem působil jako kněz na Slovácku v okolí Hodonína, často tam stařenky říkaly, že jsou na světě jen na besedě. Jak postupně stárnu, musím jim dát zapravdu. Náš život je krátký a křehký. Musíme se během něj potýkat s různými tragédiemi a odchody lidí nám blízkých. Mám život rád a chci si ho užívat plnými doušky. Nezapomínám ale, že jsem zde jen na chvíli. Apoštol Pavel říká, že naše pravá vlast je v nebi a že na zemi máme jen přechodné bydliště. Lidem bych rád dal naději, že život nekončí smrtí.

Umíme se se smrtí vyrovnat? Můžeme se to vůbec naučit?

Myslím, že ano. I když někdy je to hrozně těžké. Před pěti lety mi zemřela kamarádka na rakovinu. V říjnu jsem ji a jejího muže oddával. V prosinci jsme ji společně pohřbívali. Říkal jsem si, pane bože, sorry, ale to myslíš vážně? Nerozuměl jsem tomu. A když mi před dvaceti lety zemřel tatínek, tehdy mi Pavel Posád, biskup z Českých Budějovic, řekl, že sice vnímám svou bolest a že je velká, ale že na to mám pohledět i očima toho tatínka. Zda by s námi vůbec měnil. Od té doby se snažím na smrt dívat očima toho, kdo odešel.

Jaký byl vůbec rok 2020 pro vás?

Sloužil jsem si sám soukromé mše buď v kostele, nebo tady v naší kapli na faře. Bylo to zvláštní a svým způsobem smutné, když jsem se s lidmi nemohl potkávat v kostele. Ale třeba Velikonoce jsem si takto nesmírně krásně užil. Byl jsem oproštěný od vnějších věcí, kdy se kromě bohoslužeb řešilo, kde se co ozdobí nebo opraví tak, aby vše bylo během liturgie tak, jak má. Vnímal jsem zkrátka tu podstatu svátků. Řadě lidí chyběly společné nedělní mše. Mnozí mi ale říkali, že využívali toho, že je kostel otevřený od rána do večera s čas od času tam zavítali. Ztišili se, zamysleli a pomodlili. Myslím si, že to je hodně cenné.