Ve stočtyřicetiki­lometrové rychlosti totiž praskla na jeho soupravě rychlíku Slavkov 867 obruč kola. Díky duchapřítomnosti strojvůdce nehoda neskončila tragédií. Použil rychlobrzdu a vlak po několika stech metrech ubrzdil.

„V takových situacích člověk potřebuje i kus štěstí. A já ho měl,“ míní Martinek. Za jeho čin mu před pár dny osobně poděkoval starosta Boskovic Jaroslav Dohnálek i Antonín Blažek, náměstek generálního ředitele pro osobní přepravu Českých drah.


Čtrnáctý březen roku 2011. Čas 9.18. Tohle datum a čas si budete určitě pamatovat do konce života. Seděl jste tehdy v kabině rychlíku, který uháněl téměř stočtyřicetiki­lometrovou rychlostí, když poblíž stanice Uhersko praskla jedna z obručí kola vlaku…
Najednou jsem uslyšel dvě velké rány do podvozku lokomotivy. Za ta léta, co člověk s mašinou jezdí, bezpečně pozná, které zvuky k jízdě nepatří. Nedokážu ten moment ani teď s odstupem času dost dobře popsat. Byl to reflex, možná i pud sebezáchovy. Instinktivně jsem spustil rychlobrzdu.

Jak dlouho trvalo, než jste soupravu zastavil?
Asi čtyřicet vteřin. Vlak zastavil po sedmi stech osmdesáti metrech intenzivního brždění. Naštěstí nevykolejil. Praskla obruč kola na čtvrté ose vpravo ve směru jízdy. První tři osy soupravu udržely na kolejích. Obruč se zaklínila do podvozku a kolo-náboj se v ní otočilo ještě asi dvěstěpadesátkrát. Stačilo málo a vše mohlo skončit jinak.

Prasklá obruč kola vlakové soupravy byla před třinácti lety za velkou železniční tragédií u německého Eschede. Tehdy po vykolejení vlaku a jeho nárazu do konstrukce silničního nadjezdu zemřelo 101 lidí a dalších 88 bylo zraněno.
Německé dráhy používají jiný systém obručí. Ale situace to byla podobná. Němci tehdy po vyšetření nehody podnikli vše proto, aby se podobná nehoda už nestala. U nás by se nyní mělo udělat také vše proto, aby se to neopakovalo. Mluvil jsem o nehodě s ostatními strojvedoucími i staršími kolegy, co už jsou v důchodu. Takovou technickou závadu nikdo z nich nepamatuje. Příčinu teď zjišťují vyšetřovatelé, kolo je ve výzkumném ústavu.

Máte strach, aby se podobná nehoda neopakovala?
Podle mě se jednalo o unikátní technickou závadu, zřejmě vadu materiálu. Než bude vyšetřování uzavřeno, je předčasné něco rozebírat a dělat ukvapené závěry.

Cítíte se, jako byste se znovu narodil?
V takových situacích potřebuje člověk i kus štěstí. A já ho měl. Stačilo třeba, aby praskla obruč na první nebo druhé ose. Nebo zareagovat o chvíli později a mohlo být všechno jinak.

Ale z paměti těch čtyřicet vteřin, než vlak zastavil, už asi nevymažete.
To určitě ne. Těsně po nehodě mi to tak ještě nepřišlo, ale postupem času ano. Musel jsem si vzít týden dovolenou. V hlavě jsem si ten okamžik pořád přehrával a přemýšlel, jak bych asi zareagoval, kdybych byl třeba o deset let starší. Vypětí a stres po nehodě byly obrovské. Nejhůř jsem se cítil, když jsem pak šel po dovolené na první šichtu. Ale ustál jsem to.

Cítíte se jako hrdina? Přece jen vaše blesková reakce s rychlobrzdou sehrála důležitou roli.
Svou práci se snažím dělat, jak nejlíp umím. Jako hrdina se ale rozhodně necítím.

Na úseku Blansko–Letovice zemře každý rok pod koly vlaků několik lidí. Proč se to podle vás děje?
Připadne mi, že stále více lidí nemá z vlaku vůbec respekt. Dobíhají na vlak přes koleje, podlézají závory, vjíždí na přejezdy, když blikají výstražná světla. Přitom po postavení nového koridoru jezdí vlaky mnohem rychleji než dřív. A navíc už nejsou tak hlučné. Jaká je asi šance, že dobrzdím, když mi někdo vběhne pod kola? Žádná. U Uherska jsem brzdil ze stočtyřicítky skoro osm set metrů. A přes Blansko jezdí rychlíky stovkou.

Na koleje se často lidé vydávají skoncovat se životem. Už jste se za ta léta v lokomotivě setkal se sebevrahem?
Krátce poté, co jsem začal jezdit s lokomotivou, si za Královým Polem lehl na koleje těsně před můj vlak sebevrah. Díval se mi do očí…. Na ten pohled do smrti nezapomenu.

Jezdíte s rychlíky na trase Brno–Praha. Dost často tedy projíždíte úsekem v okolí blanenského lomu, kde se na kolejích v létě sluní stovky lidí.
Tady se přiznám, že mi vždy běhá mráz po zádech. Pro strojvůdce je to velmi nepříjemný úsek. Já bych si tam rozhodně ke kolejím na deku nelehl. Stává se, že z vlaku za jízdy odpadne nějaká kovová část a při té rychlostí se může neštěstí stát hned. O tom, jak tam těsně před vlakem přebíhají lidé přes koleje, ani nemluvím.

Uvažoval jste někdy, že byste s tímto povoláním skončil?
S vlakem jsem chtěl jezdit už jako malý kluk. Splnil se mi sen. Svoji práci mám rád a o žádné změně neuvažuji. Jen když si nám tehdy lehl na koleje sebevrah, jsem si říkal, že s tím praštím. Mám sice rozbitý týden, často jezdím o sobotách a nedělích. Ale zvykl jsem si. Práce je to hodně náročná, ale pořád mě baví. Vysoké psychické napětí kompenzuji sportem a procházkami v přírodě.

Rostislav Martinek

- 48 let, ženatý, dvě dcery

- jako strojvedoucí jezdí s vlaky od roku 1985

- dvacet let řídil nákladní soupravy, posledních šest let jezdí jako strojvůdce s osobními vlaky a nyní rychlíky, nejčastěji na trase Brno-Praha

- ročně najezdí zhruba sedmdesát tisíc kilometrů