K podnikání přistupují se zodpovědností a optimismem. „Mladým lidem, kteří uvažují o podnikání, doporučuji, ať to zkusí, navzdory všemu, co to obnáší. Pokud se práci snažíte dělat co nejlépe a firmě i sobě věříte, vše se pozitivně vrátí. Když přijdou zákazníci a řeknou mi, že naše ponožky jsou prostě ty nejlepší, jaké mají, je to pro mě ta největší odměna,“ říká Leona Bartoňová.

Kdy jste s výrobou ponožek začali?
Naši malou rodinnou firmu založil táta v roce 1993. Neměl s textilním průmyslem velké zkušenosti, pracoval dříve jako mistr v blanenském ČKD. Po třech týdnech školení v třebíčské textilce ale koupil první pletací stroj na pracovní ponožky, sám ho začal obsluhovat a získal první odběratele. Brzy se firma rozrostla a dodávala do velkoskladů, velkoobchodů a pořídily se také další stroje na tenké ponožky, oblekové ponožky nebo zimní ponožky.

Pokud otec neměl v oboru zkušenosti, jak ho napadlo zaměřit se právě na ponožky?
Uvědomil si, že je to spotřební zboží, které budou zákazníci vždy kupovat. Také zřejmě hledal podnikání, které by dokázal obstarat v prostorách rodinného domu.

Už tedy podnikáte více než dvacet let. Kolik se toho za celou tu dobu změnilo?
V roce 2004 jsem firmu převzala já, protože otec už měl nějaké zdravotní problémy. S manželem se snažíme pokračovat dál v jeho tradici, ale současně se dále zlepšovat a inovovat technologie i materiály. Nakoupili jsme několik nových strojů, například na sportovní ponožky, antibakteriální ponožky se stříbrem, thermoponožky, štulpny nebo kompresní podkolenky. Co se týče našeho přístupu, máme už za ta léta zkušenosti s různými fázemi podnikání a s řešením různých problémů a už se tolik nestresujeme jako dřív. Víme, že vše se dá konec konců s trochou snahy vždy vyřešit.

Museli jste se například někdy i zadlužit?
Úvěr si bral pouze otec, když začínal. My jsme se naštěstí zadlužit nemuseli, přestáli jsme éru poptávky po vietnamském zboží i ekonomickou krizi v roce 2008. Je to určitě také tím, že si zkrátka nikdy nekoupíme, na co nemáme.

Studovala jste vy nebo manžel nějaký obor blízký oděvnictví?
Ani jeden z nás nemá vyloženě textilní obory, ale to, co jsme studovali, částečně využíváme a jsme hodně soběstační. Já mám vystudované podnikání a řízení obchodu na ekonomické škole, kde jsem získala základy účetnictví a marketingu. Manžel má elektrotechnickou průmyslovku a pracoval jako informatik v jednom z ústavů Akademie věd. Jemu zase zkušenosti pomohly při instalaci nových rozvodů do našich strojů a u přípravy webových stránek.

Firmu tedy obstaráte ve dvou lidech nebo máte i nějaké zaměstnance?
V počátcích se o firmu staralo pět až sedm lidí. Dnes jsme jen tři, s tím, že já se hlavně starám o odbyt, manžel je ve výrobě a na další úpravy máme v dokončovací dílně zaměstnanou jednu slečnu. V případě větších zakázek nám další členové rodiny rádi pomohou.

Jakými výrobními fázemi ponožka prochází, než se dostane k zákazníkovi?
V první řadě je důležité vybrat vhodný materiál, kterým osadíme okrouhlé pletací stroje. Pokud se jedná o zakázkovou výrobu, musíme v grafickém programu navrhnout logo a návrhu přizpůsobit nastavení strojů. Stroj pak už sám vyplétá ponožku jako spirálu od lýtka přes patu až k chodidlu. Když ponožka vypadne ze stroje je to jen nesešitá roura, ke které přidáváme špici na speciálním stroji v dokončovací dílně. Poté umístíme ponožky na tepelné fixovací formy dle velikosti, které ponožku vyformují a vysráží. Zákazníci se proto nemusejí obávat, že se jim ponožky například při praní srazí. Na závěr pak opravujeme poslední drobnosti ručně a každý kus kontrolujeme.

Můžou si u vás tedy lidé nechat uplést na zakázku úplně jakékoliv ponožky?
Stroje mají svoje technická omezení, která jsou pro nás limitující. Jsme schopni vyvzorovat cokoliv, ale na jeden řádek například dokážeme dostat jen čtyři barvy. Nejjemnější stroj má 168 jehel, do návrhu bychom tak s obtížemi dostávali motiv, který má více než 168 pixelů. Nový motiv vždy zkušebně vypleteme a podle potřeby pak ještě dolaďujeme. Zatím se ale nestalo, že by nás omezení strojů vyloženě připravilo o nějakou zakázku.

Provádíte na ponožkách sami nějaké zátěžové testy, abyste věděli, kolik dní nošení a praní vaše produkty vydrží?
Ponožky testujeme nejvíce na sobě. Pravým zátěžovým testem ale prochází, když je ukradne naše roční štěně a pár dní si s nimi hraje. Musíme přiznat, že v tomto testu většinou neobstojí. (smích) Zpětnou vazbu nám dávají také někteří sportovci. Hodně nám například pomohlo, když jsme vyvíjeli štulpny pro mistry v kolové ze Svitávky. Vždy nám model podrobně zhodnotili, a tak jsme vše byli schopni vypiplat.

close Manželé Bartoňovi ze Sloupu v Moravském krasu vedou rodinnou firmu na výrobu ponožek. V nich nastupují například hráči kolové ze Svitávky. info Zdroj: Archiv Leona Bartoňová zoom_in

Dokázali byste zhodnotit, v čem je vaše výroba unikátní? Je to třeba pestrý výběr?
Myslím, že v našem oboru jsme asi nejunikátnější v tom, že se nebráníme malozakázkové výrobě. Velká textilka by se s některými zákazníky vůbec nebavila, pro nás není problém vyrobit třeba jen třicet párů ponožek s jedním logem pro nějaký zájmový klub. Na rozdíl od velkých firem také máme čas prověřovat kvalitu materiálů a produktů a snažíme se prosazovat náš region.

V tomto ohledu jste získali i certifikát regionálního produktu Moravského krasu. Jak se snažíte oblast podporovat?
V současnosti se hlavně snažíme prohloubit spolupráci s ostatními regionálními výrobci. Jejich produkty nabízíme v naší prodejně a bereme je s sebou na obchodní cesty, a oni na oplátku zase nabízejí naše zboží. Můžeme pak zákazníkům nabídnout širší sortiment, sestavit dárkové balíčky a současně tím vytváříme jakousi podpůrnou podnikatelskou síť regionálních podnikatelů.

Co je podle vás na vašem podnikání nejtěžší?
Vůbec nejhorší je pro nás nečekaná závada na stroji u přípravy větší zakázky. Dříve jsme to velmi dramaticky prožívali, po letech jsme se ale smířili s tím, že například rychlost dodání náhradního dílu zkrátka neovlivníme a naučili jsme se mít větší nadhled. Těžké je pro nás také to, že máme firmu v domě, což má své výhody i nevýhody. Musíme mít trochu sebekázeň a určit si hranice, kdy začíná osobní život a kdy práce.

Kde čerpají energii a odpočívají
● Oblíbený způsob odpočinku: Hlavně sport, příroda a vycházky se psem.

● Oblíbený podnik: Nejvíce chodíme do hotelu Stará škola ve Sloupu, tam dobře vaří.

● Oblíbená trasa procházky: Chodíme ze Sloupu směrem na Oborský dvůr nebo přes Pustý žleb a Punkevní jeskyně na Macochu a vracíme se přes Kateřinskou jeskyni a Vilémovice.

KRISTÝNA KUCHARČÍKOVÁ