Po čtyřiceti letech komunistické nadvlády netoužili po svobodě jen studenti pochodující sedmnáctého listopadu 1989 Prahou, ale i lidé na Blanensku.
V Blansku se po událostech na Národní třídě sešlo dvacátého listopadu mimořádné zasedání Okresního výboru Komunistické strany Československa. To podle městské kroniky „odsoudilo provokační akce studentů a vyzvalo občany a mládež k zachování rovnováhy, zdravého úsudku a rozhodného odsouzení provokací, jejichž cílem není zdokonalování socialismu a zlepšení života lidí, ale vyvolání celospolečenského chaosu.“

Podobné odsouzení učinily i některé pracovní kolektivy blanenských závodů. Jiná situace byla mezi blanenskými studenty. Hned dvacátého listopadu začali studenti blanenského gymnázia shromažďovat podpisy proti zásahu na Národní třídě v Praze, což jim bylo zakázáno a dokonce byli povoláni příslušníci bezpečnosti, aby vyšetřili organizátory podpisové akce. Před budovou gymnázia pak došlo k dalšímu incidentu, kdy bezpečnost zabránila brněnským vysokoškolákům, kteří přijeli informovat blanenské studenty o politické situaci, vstoupit do školní budovy. Studenti Janáčkovy akademie v Brně byli zadrženi a předvedeni na oddělení Veřejné bezpečnosti v Blansku. Tento zásah později v prosinci 1989 odsoudilo čtyřicet pedagogů blanenského gymnázia.

V Blansku stávkující podpořili studenty

Stejně jako v mnoha jiných městech byla na sedmadvacátý listopad svolána v Blansku generální stávka na podporu požadavků studentů. Jak zaznamenal blanenský kronikář, stávka byla svolána na náměstí Vítězného února (dnes náměstí Republiky). „Už od ranních hodin vedli funkcionáři KSČ horečná jednání, jak využít této akce pro podporu své politiky. Konaly se rychlé porady předsedů stranických organizací, do akce byli zapojeni odborářští vůdci.

Náměstí se zaplnilo krátce po dvanácté hodině tisícovými davy mládeže a občanů, kteří přišli vyjádřit svůj přístup ke generální stávce a podpořit změny ve společnosti. Místem pro dialog se stal balkon budovy Okresního národního výboru. Shromáždění zahájilo skandování studentů přímo pod balkonem: Už je to tady! a posléze Vyvěste vlajku! Skandovali tak dlouho, až jeden z úředníků Okresního národního výboru vyvěsil na stožár vedle balkonu československou státní vlajku.

Postupně se zde slovem projevili zástupci organizací, institucí, závodů, studentů, umělců i funkcionáři současného režimu. Vladimír Komárek, předseda Okresního národního výboru, vyslovil podporu novému vedení KSČ (25. 11 bylo zvoleno nové vedení strany) a přesvědčení, že strana vyvede společnost ze současné krize. Projev byl přerušován pískotem a voláním Chceme svobodné volby. Jiří Hrnčíř ze Středního odborného učiliště ČKD Blansko zase uvedl, že žáci a vedení učiliště podporují požadavky studentů a ztotožňují se s nimi.“
Po generální stávce bylo stejně jako na jiných místech republiky založeno v Blansku Občanské fórum a jeho zástupci pak jednali s představiteli města.

Ve městech vznikala občanská fóra

V Boskovicích bylo Občanské fórum ustanoveno už čtyřiadvacátého listopadu. Stejně jako v Blansku jednali jeho zástupci s představiteli města a také pomáhali s organizací generální stávky sedmadvacátého listopadu na boskovickém náměstí.

Ve stejný den stávkovali i lidé v závodech ve Velkých Opatovicích. Jak je zaznamenáno v tamní kronice, „za deštivého počasí šel průvod učňů z odborného učiliště městem a nesli československý prapor. První shromáždění asi padesáti občanů pak bylo v sedmnáct hodin na autobusovém nádraží u sochy Rudoarmějce. Ve městě bylo mnoho plakátů vylepovaných převážně studenty, oznamujících události Sametové revoluce v Praze, v Brně a všechny souvislosti s ní vedoucí k politickým změnám republiky.“

Po demokracii toužili i lidé v Kunštátě, kde rovněž vzniklo Občanské fórum. Kunštátský kronikář zapsal, že členové Občanského fóra v Kunštátě se plně postavili za požadavky studentů. „Zúčastnili se generální stávky a podpořili zvolení prezidenta Václava Havla. Odsoudili také totalitní systém jedné strany, pobyt sovětských vojsk na našem území, žádali svobodné volby a na pomoc rumunskému lidu uspořádali sbírku.“

V Olešnici stáli řečníci na židli

V Olešnici listopadové dny před dvaceti lety prožívali mnozí velmi silně. V tamní kronice se píše, že se po obci začaly objevovat plakáty žádající změnu vlády.

„Plakáty byly některými občany strhávány, jinými znovu vylepovány na výkladní skříně obchodů, sloupy, vrata, většinou na náměstí. V zalepených výkladech nebylo často ani vidět dovnitř na zboží. V neděli šestadvacátého listopadu večer bylo na hotelu Závrší založeno Občanské fórum, které druhý den zorganizovalo generální stávku. Ta proběhla na náměstí před prodejnou Elektro a zúčastnilo se jí asi tři sta občanů. Za tribunu posloužila obyčejná židle, na kterou se postavili a promluvili řečníci. Vystoupení řečníků se od sebe sice lišila cílem i obsahem, ale potlesk přítomných sklidili všichni. Velmi zajímavé bylo přitom i sledování televize postavené před obchodem, protože uváděla autentické záběry z manifestace a zásahu bezpečnosti v Praze. Záběry přivezli studenti nahrané na videokazetě a mnozí občané je viděli poprvé. Naše televize je totiž v těchto dnech odmítla odvysílat. Ke stávce v obci dlužno dodat, že mnoho dalších občanů a nejen členů KSČ na náměstí nepřišlo především proto, že se obávali možných následků. Závěrem akce, která trvala asi hodinu, všichni přítomní podpořili požadavky studentů. Občané sledovali dění v zemi s nebývalou aktivitou. Zatím co k prvnímu říjnu 1989 občané ještě hromadně odhlašovali tisk, protože se předplatné zdražovalo o sto procent, v prosinci nastal rychlý obrat. O tisk byl nebývalý zájem a na poštu docházely i stížnosti, že se občanům noviny ze schránek ztrácejí. Začali jsme si také postupně zvykat na nové oslovování pane místo soudruhu.“

Zdroj:
Blansko v letech 1945 – 1990
Kroniky Blanska, Boskovic, Velkých Opatovic, Kunštátu a Olešnice

Lidé vzpomenou na listopad 1989

V Boskovicích připomene sametovou revoluci výstava a promítání záběrů, které byly natočeny před dvaceti lety při stávce na boskovickém náměstí.
Na dny, kdy lidé po čtyřiceti letech komunistické moci volali po svobodě, zavzpomínají lidé na Blanensku především v Boskovicích.
Ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne začala ve výstavních prostorách Muzea Boskovicka vernisáž výstavy s názvem Listopad ´89. Na ní se návštěvníci dozví nejen o listopadových událostech v Boskovicích a blízkém okolí.

„Snažili jsme se výstavu zasadit do širšího kontextu. Proto budou stručně připomenuty mezinárodní souvislosti, rozvoj svobodných iniciativ a disentu v Československu. Jádrem výstavy pak bude průběh událostí od sedmnáctého listopadu 1989 nejen v Boskovicích, ale i v Praze a Brně. Neopomeneme ani významné mezníky po sedmnáctém listopadu, jimiž bylo zvolení Václava Havla prezidentem republiky a první svobodné volby, parlamentní v červnu a komunální v listopadu 1990,“ popsal historik Petr Vítámvás. Výstava potrvá do konce roku.

Podle Vítámváse budou moci lidé také zhlédnout dokumentární záběry stávky ze sedmadvacátého listopadu 1989 v Boskovicích a následné besedy Občanského fóra s lidmi v průběhu roku 1990. „Tyto záběry tehdy natočil Dušan Sušil pro Sdružený klub pracujících Boskovice,“ upřesnil historik. Dvacet let staré snímky promítnou také v den státního svátku v kině Panorama. „Předtím ale ještě od šestnácti hodin v kině promluví starosta a účastníci listopadových událostí,“ dodal Vítámvás.

Stáli proti nám policisté s pendreky

Před dvaceti lety byl Libor Novák u toho. Na vlastní kůži zažil atmosféru zaplněného brněnského náměstí, kdy lidé štěrchali klíči, zapalovali svíčky a hlavně velmi toužili po svobodě.

„Zvláště první manifestace těsně po sedmnáctém listopadu byla velice bouřlivá a emotivní. Na shromáždění promluvili umělci, například herec František Derfler, který bez jakéhokoliv ozvučení promlouval k lidem a předával nejnovější zprávy z aktuálního dění v Praze. Objevovaly se svíčky a klíče, jejichž zvonění se stalo jakýmsi symbolem,“ vzpomíná Novák, který tehdy studoval třetím rokem lékařskou fakultu na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Zprávu o násilném potlačení klidné studentské manifestace v Praze se dozvěděl přímo od pražských účastníků. „Studenti tamních vysokých škol mluvili o detailech násilí a bezpráví, které tam zažili. Ukázali nám také video přímo z manifestace, které se tak stalo jasným důkazem pravdivosti jejich slov,“ popisuje muž z Adamova.

Mnohé brněnské vysoké školy se tak během několika hodin spojily v jeden tábor. „Informace se mezi studenty šířily rychlostí blesku. Přerušovala se výuka, vyhlašovala se stávková pohotovost,“ vypráví čtyřicetiletý Novák. Studenti se dali do horečné činnosti. „Na Lékařské fakultě dnešní Masarykovy univerzity přímo v biologickém ústavu vzniklo za významného přispění profesora MUDr. Nečase centrum, kde se začaly psát a cyklostylovat pravdivé informace o situaci v Praze, o politice KSČ, Chartě 77 a disidentech. Informovali jsme odtud i o Václavu Havlovi, jehož jméno tam mnozí z nás slyšeli vůbec poprvé. Sehnali jsme také auta a autobusy, kterými jsme rozváželi letáky do okolních měst a vesnic,“ líčí Novák.

Na náměstí a v ulicích nebyli tehdy jen lidé toužící po svobodě, ale i policie. „Kolem celého náměstí Svobody v Brně stály v bočních ulicích početné vozy veřejné bezpečnosti, množství ozbrojenců a příslušníků veřejné bezpečnosti s pendreky, kteří na nás byli nachystaní. Čekali jen na rozkazy. Nakonec se ale shromáždění rozešlo v absolutním klidu,“ popisuje muž.

Rodiče Libora Nováka tehdy z jeho angažovanosti na manifestacích radost neměli. „Nechtěli mě pouštět do Brna, protože byli zklamáni vývojem po roce 1968. Rodičům i mně bylo jasné, že pokud to neskončí vítězstvím svobody, možná mě zavřou a vyhodí ze školy. Postupně ale rodiče začali měnit názor, když se na naši stranu připojila média. Absolutním zlomem v jejich názorech se pak stala mnohatisícová demonstrace v Praze na Letné,“ uzavřel Novák.

Vzpomínky lidí, kteří byli nějak u „toho“

Letos uplyne dvacet let od pádu komunistické nadvlády v Československu. Na dobu sametové revoluce vzpomínají mnozí s nostalgií
Štěrchající klíče. Zapálené svíčky nebo zapalovače. Transparenty, vykřikování hesel a zpívání hymny. To se vybaví snad každému při vyslovení data sedmnáctý listopad 1989. Období, nazývaného v české historii sametová revoluce.

Pro někoho byly listopadové události koncem jeho moci, pro jiného symbolem začátku svobody. Mohl začít svobodně říkat, co si myslí, vybírat si mezi více politickými stranami či začít cestovat. Mnohým se splnilo to, co v osmašedesátém nevyšlo. Vzpomínka na mučednické gesto Jana Palacha vytanula znovu mnohým na mysli.

Co člověk, to vzpomínka. Já, jako dnes pětadvacetiletá, mám na nynější státní svátek nazývaný v kalendáři Dnem boje za svobodu vzpomínky pouze matné. Jako pětiletou mě nejspíše zajímalo, jestli mi můj bratr zase nevzal nějakou hračku. Přesto ale nikdy nezapomenu tu zvláštní atmosféru. Dodnes při vzpomínce na dobu před dvaceti lety cítím tu směsici napětí, očekávání i strachu, aby to tentokrát vyšlo. Vybaví se mi neustále zapnutý televizor a obrázky tisíců lidí zpívajících Kde domov můj.

Roky ubíhají a mnozí na dobu nadšení zapomínají. Jenže kdo nemá minulost, nemá budoucnost. Přinášíme proto několik vzpomínek lidí z Blanenska.

Těch jsme se zeptali:
1. Co se vám vybaví při vzpomínce na listopad 1989?
2. Jak sametová revoluce ovlivnila váš život?


Hugo Mensdorff–Pouilly, 80 let

V roce 1989 pracoval v plastikářském družstvu, nyní je v důchodu, spolumajitel boskovického zámku

1. Chodil jsem na demonstrace na Václavské náměstí, byl jsem s přáteli na veliké demonstraci v Praze na Letné a myslím asi dvakrát na diskusích v divadle.
2. Listopadové události změnily můj život značně. Odchod do důchodu jsem o několik let odložil. V roce 1990 jsem odjel jako československý diplomat na naši misi do Paříže, kde jsem zůstal čtyři roky. Byla to doba po všech stránkách velice zajímavá. Střídali jsme komunistické pracovníky a museli zásadně změnit styl práce. Po definitivním návratu z Paříže jsem pak nastoupil na Velvyslanectví Suverénního řádu Maltézských rytířů v Praze, kde jsem působil do roku 2007. Jak je v kraji známo, bylo nám po roce 1989 také umožněno restituovat náš rodinný majetek v Boskovicích a okolí. To samozřejmě přináší značné starosti, ale také mnoho radosti. Je úplně něco jiného, když můžete chodit krásnými lesy na Drahanské vysočině a víte, že jste ve svém. Za to patří Bohu dík a chvála.

Jaroslav Řezníček, 59 let

V roce 1989 náčelník obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti v Boskovicích, nyní je v důchodu

1. Sedmnáctého listopadu a ve dnech následujících jsem většinu času strávil ve službě. Zabezpečoval jsem tehdy s kolegy hlavně chod dopravy. Někteří z mých kolegů byli také odveleni do Brna a jiných měst. Na náměstí v Boskovicích a v okolních ulicích byly tehdy manisfestace, takže jsme odkláněli dopravu a dávali pozor, aby auta nejezdila mezi lidmi. Také jsem se domlouval s panem Čadou, který byl mluvčím Občanského fóra. Jinak ale v Boskovicích vše probíhalo v klidu. Nebylo žádné rušení veřejného pořádku ani demolice. Lidé jen štěrchali klíči a provolávali různá hesla.
2. Po listopadu se někteří snažili na mě vytáhnout nějakou špínu, ale nic nenašli. Od začátku roku 1990 jsem pak odešel na vlastní žádost k dopravní policii. Vzpomínám si, že v prvních letech po revoluci byla v dopravě velká nekázeň. Vybojovanou demokracii chápali někteří trošku jinak. Museli jsme jim hlavně tak první dva roky důrazně vysvětlovat, že to takto nepůjde.

Vladimír Komárek, 69 let

V roce 1989 byl předsedou Okresního národního výboru v Blansku, nyní je v důchodu

1. Účastnil jsem se pravidelných jednání, na kterých se řešila aktuální témata. V té době jsem dostával od občanů, ale také od zájmových a politických organizací měst a obcí množství dopisů s názory na probíhající vývoj, ale i požadavky na personální změny na okresním národním výboru i organizacích jím řízených. Objevily se i dopisy charakteru pomluvného a mohu i dnes konstatovat, že ve většině případů šlo o vyřizování osobních účtů.
2. V měsíci březnu 1990 jsem požádal plénum o uvolnění z funkce a vrátil jsem se do sféry bankovnictví. V letech 1990 až 1992 jsem byl také poslancem České národní rady. Jsem rád, že se otevřely hranice a je svoboda slova a podnikání. Mám však výhrady k transformaci ekonomiky, která probíhala živelně, aniž by jí předcházela ekonomicko-právní úprava, jakož i nastavení odpovídajících mantinelů. V této oblasti se podle mého názoru udělalo nejvíce chyb a tunelování, podvody a rozkrádání se staly hitem doby. Věřme, že se naše země z této nemoci brzy vyléčí.

Vlastimil Sehnal, 50 let

V listopadu 1989 byl jedním z prvních soukromých podnikatelů, vlastnil malý autoservis, nyní podniká a je senátorem Parlamentu České republiky, bydlí v Lipůvce

1. O potlačení pražské demonstrace jsem se dozvěděl až večer a začal jsem se hned aktivně zapojovat. Devatenáctého listopadu jsem byl při roznášení letáků v Blansku i s dvěma svými přáteli zatčen StB. Večer jsem pak byl propuštěn a odjel jsem do Prahy. Podílel jsem se na zakládání Občanského fóra a organizování různých akcí. Jezdil jsem s přáteli po městech, obcích, závodech a vysvětlovali jsme novou situaci a získávali jsme další spolupracovníky.
2. Domnívám se, že sametová revoluce ovlivnila snad úplně každého a změnila život všem. Máme svobodnou společnost, demokraticky zvolené instituce, své zástupce, můžeme kdykoliv cestovat a věřím, že většina lidí by nikdy neměnila. Pro mě listopad byl změnou. V lednu 1990 jsem byl kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění. Byly to krásné a hektické revoluční dny. Destruoval se starý komunistický systém a začala se budovat svobodná společnost.

Zuzka Bebarová–Rujbrová, 57 let

V roce 1989 byla předsedkyní senátu Okresního soudu v Blansku, nyní je poslankyní za Komunistickou stranu Čech a Moravy

1. U nás „na venkově“ jsme zpočátku měli veškeré informace pouze z médií. Ani v dalších dnech nebylo zpočátku jednoznačně zřejmé, že jde o revoluci nebo převrat. Veřejnost se začala aktivizovat, očekávala změny na politické scéně a demokratizaci společnosti. O tom, jak moc jsme byli „mimo“, svědčí má vzpomínka na setkání s blanenským vznikajícím Občanským fórem, kam jsem byla zaměstnavatelem vyslána zodpovědět právní dotazy. Poté, co jsem vysvětlila, že s ohledem na text naší tehdejší Ústavy není možné zvolit Václava Havla ze dne na den prezidentem republiky, jsem se večer po zapnutí televizního zpravodajství dozvěděla, že se tak právě stalo.
2. Můj život se po roce 1989 změnil dost zásadně. Na rozdíl od řady jiných jsem nevystoupila z KSČ a později jsem vstoupila do KSČM. V té době musel každý, kdo se nedistancoval od minulého režimu, počítat s odvoláním ze své funkce. Já jsem tomu předešla odchodem do advokacie.

Laďa Kerndl, 64 let

V roce 1989 působil jako hudebník a zpěvák v zahraničí, nyní koncertuje po České republice, bydlí v Žernovníku

1. Jezdil jsem zpívat do zahraničí, ale v době sametové revoluce jsem byl doma, v republice. Musím říct, že jsem to celé velmi intenzivně prožíval. Sledoval jsem vše v médiích a říkal jsem si, že pokud dojde ke změně, bude to něco neskutečného. Vzhledem k tomu, že jsem jezdil pracovat do zahraničí přes Pragokoncert a další hudební agentury, věděl jsem, jak se žije na západě a jak u nás. A tak když se vše otočilo, měl jsem neskutečnou radost. Otevřely se hranice, lidé mohli začít cestovat, pracovat v zahraničí a přestali mít strach z totalitního režimu.
2. Začal jsem stále víc působit jako hudebník v naší republice, natáčel jsem v Českém rozhlase Brno a stále častěji a raději jsem se vracel domů. Od roku 1994, kdy jsem vážně onemocněl, jsem pak přestal jezdit do zahraničí a nyní už zpívám jen v České republice.

Marta Nazari, 70 let

V roce 1989 byla lékařkou, nyní je v důchodu, viceprezidentka klubu provozující golfové hřiště v Kořenci

1. Sedmnáctého listopadu jsem pracovala jako každý den v ordinaci. Ještě ten den v podvečer jsem se zúčastnila spolu s manželem podpůrné manifestace na náměstí Svobody v Brně. Lidé byli ustrašení, nevěděli jsme, jestli nás nepřijde sbalit StB. Touha po svobodě ale byla silnější než strach. Zvonili jsme klíči a provolávali „konec vlády jedné strany…“ a jiná hesla. Dnes řadím tento den mezi moje nejvýznamnější životní události. V dalších dnech jsem pak pomáhala s manželem studentům v Brně s vyráběním letáků a iniciovala jsem založení Občanského fóra v kraji.
2. Byl to hlavně osvobozující pocit, který se nedá popsat slovy, a víra, že tento proces bude završený skutečným vznikem demokratického státu. Díky vysokým preferencím jsem se zcela nečekaně dostala z posledních míst na kandidátce do parlamentu, kde jsem byla dva roky. Pak jsem se vrátila k povolání lékařky. Krátce jsem se ještě politicky angažovala, ale výkon povolání a změna prostředků praktikovaných k dosažení politických cílů mě pak odradily.

Alois Čada, 69 let

V roce 1989 učil na Střední pedagogické škole v Boskovicích, zakládal Občanské fórum v Boskovicích, nyní je v důchodu

1. Bylo to velice emotivní období. Po shromáždění občanů města, které bylo sedmadvacátého listopadu, bylo založeno Občanské fórum města ze zástupců škol a institucí. Byl jsem schválen do vedení Občanského fóra, takže jsem vedl schůze vedení, shromažďoval zápisy i další dokumentaci. Byl jsem také kooptován do rady města a účastnil jsem se řady jednání o požadovaných změnách ve městě, okolí a okrese. Společně s dalšími členy Občanského fóra jsme rovněž především v předvolebním období navštěvovali vesnice v okolí Boskovic a přesvědčovali jejich občany, aby nevolili komunisty.
2. Především jsem se dožil svobody, po které jsem řadu let jen snil. Prožil jsem celý komunistický systém a jako syn kulaka z padesátých let jsem to neměl příliš dobré. Až po roce 1989 jsem měl příležitost uplatnit svoje vzdělání i zkušenosti v
pedagogické oblasti. V roce 1990 jsem byl jmenován zástupcem ředitele a později jsem se stal ředitelem, kterým jsem byl až do odchodu do důchodu.