Kdo šel v sobotu kolem rudických skal Kolíbek, nemohl si nevšimnout lezců na skalách i lana nataženého nad cestou, po kterém se s karabinami dalo samospádem sjet jako na lanovce. To si tam jeskynní záchranáři z České speleologické záchranné služby i další zájemci s řad jeskyňářů i lezců nacvičovali různé lezecké a záchranné techniky při tak zvaných lezeckých dnech.

Právě skály v Rudici jsou pro svoje ideální tvary oblíbeným cílem skalních lezců. A to těch zkušených i úplných amatérů. „Docela často proto zachraňujeme právě třeba v Rudickém propadání ty, kteří se rozhodnou zkusit šplhat po skále. Naše moravská stanice je umístěná v Moravském krasu strategicky právě proto, že je tady velká koncentrace jeskyní a skal," přibližuje Roman Šebela, starosta Rudice a zároveň náčelník stanice Morava České speleologické záchranné služby.

Služba je součástí integrovaného záchranného systému. Pokud někdo uvízne v jeskyni nebo se třeba zřítí ze skály, jsou to zpravidla právě jeskynní záchranáři, kteří se pro něj vydávají po oznámení z centrálního dispečinku. U speleologických záchranářů se v lezecké technice navíc často školí i profesionální hasiči.

V sobotu se v Rudici nacvičovala technika, která má práci záchranářů ulehčit. „Je to technika jednoho lana, přeloženo z anglického výrazu single rope technique. Zatímco dříve se lezci jistili dvěma lany, dnes už jsou lana z takového materiálu, že postačí jen jedno. Navíc pro záchranáře je to pohodlnější, dvě lana znamenala dvakrát více těžkého materiálu, který museli táhnout třeba stovky metrů daleko nebo hluboko na špatně přístupná místa," doplnil Šebela.

Kromě svislého šplhání po skalách se zkoušelo i horizontální slaňování z jedné skály na druhou na nataženém laně. To si mohli vyzkoušet i „nelezci".

Já to s díky odmítám. Do takových dobrodružství se dobrovolně nikdy nepouštím. Na odmítnutí ale jeskyňáři nejsou zvyklí. „No co by to bylo za reportáž, kdybyste si to sama nevyzkoušela a nezažila," říká jeden z nich nekompromisně.

Povzdechnu a odevzdávám mu fotoaparát. Druhý už stojí vedle mě se sedákem, do kterého pomale soukám. Pak šplhám po skále nahoru k lanu a snažím se si nepřipouštět, do čeho se vrhám. Když koukám dolů, nejraděj bych to ještě vzdala. Ale pokud už jsem vylezla až sem, vypadala bych jako srab. z ničeho nic už mi ostatní mávají ze skály, pro jistotu si také zaječím, ale vlastně není proč. Překvapivě pohodová jízda trvá jen pár vteřin a dokonce lituji, že to není déle. Tak ještě jednou?