Mezi praktické lékaře, kteří by již mohli být na penzi, patří také jednasedmdesátiletá Eliška Černá, jež má ordinaci v Blansku. A končit se žena se čtyřicetiletou praxí zatím nechystá. „Samozřejmě že určitá únava se občas objevuje a kvůli tomu, že bych nevyšla s důchodem, tady nejsem. Ale léčím už třetí generaci lidí, s řadou mám přátelský vztah a ti na mě stále naléhají, abych ještě zůstala. Odcházelo by se mi těžko. A navíc ta práce začala být po roce 1989 mnohem zajímavější, člověk se stává takovým rodinným lékařem,“ vysvětluje žena, které by její věk hádal málokdo.
Práce je podle ní zajímavější hlavně proto, že už se nemusí zpovídat žádným posudkářům či závodním výborům jako před revolucí. Změnilo se také to, že většina pacientů nechodí k lékaři s každým píchnutím. „Na druhé straně je spousta podnikatelů a podobně zaneprázdněných lidí, které musím do pracovní neschopnosti doslova nutit,“ zmiňuje další nový aspekt.
Eliška Černá považuje svou práci za zajímavou hlavně proto, že se musí orientovat ve všech oborech. „Není možné dělat jen dispečera a rozesílat pacienty po odbornících,“ usmívá se. Aby však tato odbornost táhla i mladé, bylo by podle ní potřeba, aby byla lépe placená. Praktičtí lékaři na rozdíl od specialistů musí být navíc stále v pohotovosti. Eliška Černá nehledí na čas, když ji pacient potřebuje, sbalí kufřík a přijede i v noci.
„Přesluhuje nás už hodně. Ale když jsme se občas zmínila, že bych někomu přenechala ordinaci, nebyl zájem. Vidím to tak, že kdyby zároveň skončili všichni lékaři, kteří dnes přesluhují, tak je první linie v krachu,“ míní.
Být praktickou lékařkou ale nebylo jejím životním snem. Po studiích pracovala v nemocnici, ale když se jí narodily děti, už se tam nevrátila. Šla na zástup na místo vedoucí lékařky do bývalého závodního střediska Metry a už tam zůstala. I když má svou práci ráda, kdyby si měla znovu vybrat, zvolila by prý jiný obor. „Bavila mě chirurgie, myslím, že jsem to i dělala dobře, byla jsem manuálně zručná,“ dodává.
Eliška Černá chce léčit lidi do té doby, dokud jí to zdraví dovolí. „Považuji za důležité odejít v takovou dobu, abych nezačala být směšná. Mám to pojištěné u dětí i tady u sestry, že kdybych se jim zdála podivná, aby mně to na rovinu řekli. V tom případě okamžitě odcházím,“ má jasno.