Ke své profesi se dostal náhodou. Zánět mozkových blan mu vdětství způsobil vážné poškození zraku. Chodil do Velkých Opatovic hrávat kučiteli, který se vyznal vproblematice škol pro slabozraké. Ten ho nasměroval na konzervatoř a ladičskou střední školu do Prahy pro zrakově postižené. „Už jako dítě mě víc než hraní zajímalo, co je uvnitř klavíru,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý Milan Špidla. Laděním klavíru se živí už pětadvacet let.

Nyní spolupracuje se základními uměleckými školami a již jedenáct let ladí klavíry na konzervatoři vBrně. Ladil nástroje na Festivalu Antonína Dvořáka vPříbrami a na Moravském podzimu.

Díky svému zaměstnání pozná spoustu lidí. Jezdí ladit klavíry do domácností. Nepodává žádné inzeráty, přesto si ho lidé najdou sami. „Zavolají a já přijedu,“ říká Špidla. Mnoho času stráví cestováním, jezdí totiž veřejnou dopravou. Stihne naladit tři až čtyři klavíry za den. „Naladit soukromý klavír, který se ladí jednou za čas, trvá asi tři hodiny, protože se musí i mechanicky seřídit. Koncertní klavír je naladěný za hodinu a půl, protože se ladí často,“ vysvětluje ladič.

Nedávno náhodou navštívil jeden významný koncert vBrně, ale klavír byl velmi rozladěný. „Pořadatelé mě požádali, abych ho o přestávce naladil, protože jejich ladič tam nebyl,“ říká. Díky svému kufříku, vněmž má všechny potřebné nástroje na ladění i seřízení mechaniky a náhradní struny, mohl piano o přestávce naladit. Kufřík váží osm kilogramů, ale nosí ho všude ssebou. „Ten už mně přirostl kruce,“ směje se Špidla.

Vposlední době začal ladit klavíry vprodejně nejvýznamnějšího výrobce pian Petrof vHradci Králové. Spolupracuje také sČeským filharmonickým sborem Brno při koncertech a nahrávkách CD.

Do svého povolání dává Milan Špidla všechno. Nestačí jen naladit klavír, ale také být na koncertě vpřípadě potřeby kruce. „Musím to dělat buď pořádně, nebo vůbec,“ krčí rameny. „Jinak nejde být dobrým ladičem,“ myslí si.