Závody se psím spřežením zlákaly Kurku už v roce devadesát osm. „Začínal jsem s grónskými psy, teď mám sedm sibiřských husky. Vyrážíme trénovat na lesní cesty u Ráječka,“ sděluje Kurka. Do terénu vyjíždí pětkrát týdně na čtyřkolové káře. Jednu si koupil a další dvě vyrobil vlastníma rukama. Do sání se postaví až při závodu. „Na Blanensku nejsou bohužel ideální podmínky, sněhu nenapadne tolik. Mohl bych vyrazit na projížďku u Sloupu, ale tam zase nenajezdím tolik kilometrů,“ pokrčí rameny muž.

V těchto dnech se připravuje na únorové Mistrovství světa v Německu, kterému bude předcházet série dalších sprintových závodů. „Jezdím v kategorii B, takže na trati dlouhé dvanáct až patnáct kilometrů mě táhne šest psů,“ popisuje Kurka. Jízda za smečkou není podle něj žádné leháro. Jezdci se musí při sebemenším stoupání odrážet. Když sjíždí kopec, brzdí.

„Kromě rychlosti je při závodech důležitá i spolehlivost psů. Musí reagovat na povel a nevšímat si ostatních, třeba při předjíždění,“ řekl Kurka.

Jízda se psím spřežením může trvat i několik dní. Při středních tratích totiž jezdci zdolají až čtyřicetikilo­metrové dálky. Závodníci longových tratí mají na kontě až osmdesát kilometrů. Někteří lidé se nechají táhnout psy i na lyžích, kole, koloběžce nebo půlce, která připomíná dětský pekáč.