Jezdí na kole a naštípat dříví na zimu je pro něj krásná rozcvička. „Pravidelné cvičení se blahodárně podepisuje nejen na fyzické ale také na psychické kondici. Kde můžu, tak říkám, ať si lidé najdou alespoň dvacet minut denně na fyzickou a duševní hygienu,“ řekl v rozhovoru Josef Krupa.

Jak to děláte, že jste stále ve formě a máte parádní figuru?

Už v mládí jsem si dal takové předsevzetí, že se budu nějakým způsobem hýbat. Ve sportu jsem byl hodně ctižádostivý. Hrál jsem fotbal a byl jsem v širším výběru prvoligového družstva. Když jsem v pětatřiceti s fotbalem končil, přemýšlel jsem, co dál. V novinách byl článek o trenérském kurzu kulturistů v Nymburku. Tak jsem si ho udělal.

Josef Krupa
- O něm: V březnu mu bude pětaosmdesát let. Narodil se v obci Ostravice v Beskydech a jak sám říká, s lyžemi na nohou. Měl dvanáct sourozenců. Do Blanska, kde se začal učit slévačem, zamířil v patnácti letech. Slévárenskému oboru se v podniku ČKD Blansko věnoval celý život. V mládí hrál fotbal a na vojně se dostal až do užšího výběru prvoligové RH Bratislava. Skákal a běhal na lyžích a věnoval se také atletice. Po ukončení fotbalové kariéry začal v pětatřiceti letech s kulturistikou. Jako trenér i aktivní závodník byl v šedesátých letech u zrodu oddílu kulturistiky v Blansku. Jeho svěřenci získali více než dvacet domácích mistrovských titulů a z republikových šampionátů přivezli přes padesát medailí. Josef Krupa se stal ve veteránských kategoriích dvakrát mistrem republiky. Naposledy závodil v osmdesáti letech. Stále cvičí i trénuje. S manželkou žijí v blanenské místní části Lažánky. Nedávno oslavili diamantovou svatbu.
- Jak rád odpočívá: Poslouchá rádio a sleduje sportovní přenosy. Nenechá si ujít závody v biatlonu, běhy a skoky na lyžích. Rád jezdí na kole.
- Oblíbené jídlo: Roštěná s rýží, španělský ptáček nebo řízek s bramborem.

V té době to byl asi docela neznámý sport, ne?

Ano. Ale věděl jsem, že v Blansku několik kluků doma cvičí. Dali jsme se dohromady a v polovině šedesátých let založili oddíl kulturistiky. V prostorách, kde dříve působil šermířský oddíl. Začali jsme trénovat. Úroveň borců šla nahoru a začali jsme vozit medaile z mistrovství republiky. Celkem to bylo pětadvacet domácích titulů a více než padesátka medailí. Později se oddíl rozrostl o silový trojboj.

Stále aktivně cvičíte a trénujete?

Doma cvičím každý den. Mám činky jednoručky. Břišní svaly cvičím každé ráno v posteli. Manželka vždycky volá, ať už jdu na snídani a já ještě cvičím. Jedno jestli je úterý nebo neděle. Někdo může říct, vole starej, máš to zapotřebí? Ano, mám. Kdybych to ošidil, hlavně hlava by poznala, že jsem vynechal. Mám to tak nastavené celý život. Řád a rytmus. Je to součástí mé celoživotní filozofie. Do posilovny jezdím na trénink za kluky jednou týdně. Od dubna do října jezdím na kole. Kopec zpět domů do Lažánek ještě pořád v pohodě vyjedu. Žádné elektrokolo nepotřebuji. K sedmdesátinám jsem dostal trekové a to mi pořád slouží parádně. Když je otevřená branka, dojedu až na dvorek. Nedávno jsme se synem pořezali tři kubíky dřeva. Naštípal jsem si ho sám a poklidil do kůlny. Nevydržím prostě jen tak sedět.

Má tento životní styl vliv i na psychiku?

Jednoznačně. Pravidelné cvičení se blahodárně podepisuje nejen na fyzické, ale také na psychické kondici. Kde můžu, tak říkám, ať si lidé najdou alespoň dvacet minut denně na fyzickou a duševní hygienu. Nebo alespoň třikrát týdně se pravidelně hýbat. Dnešní doba je hrozná. Spousta lidí se honí za penězi a kašle na zdraví. Nespí. Pak jsou z nich ani ne ve čtyřiceti vyhořelé trosky. Měli by myslet na další dny svého života a hlavně na to, v jakém stavu se do nich dostanou. Když kolikrát na poliklinice vidím padesátileté chlapy u popelníku s cigaretami, že skoro nevyjdou schody, je mi z toho smutno.

Co říkáte na to, že spousta dnešních dětí nedokáže udělat v hodinách tělocviku kotrmelec nebo výmyk?

Je to špatné. Chce se nad tím zamyslet. V první řadě by měli zasáhnout rodiče. Trošku odbočím. Ve společnosti vnímám obecně jakousi podivnou morálku, která je založená na komerci a konzumu. A okamžitém úspěchu bez námahy. Lidé hledají nejpohodlnější a nejjednodušší způsob života. Všechno hned a bez námahy, s opřenou hlavou. Já byl vychovaný jinak. Nejdřív práce a pak vše ostatní. Kdo chtěl vyniknout, musel dřít. Životní podmínky byly s těmi dnešními nesrovnatelně tvrdší. Vím, o čem mluvím. Měl jsem dvanáct sourozenců. Lidé se dnes mají velmi dobře a neuvědomují si, že pro blahobyt musejí také něco dělat.

Jak vstřebávají mladí kulturisté rady od trenéra v pokročilém důchodovém věku?

Myslím si, že mě mladí kluci berou. Rozhodně neplkám nějaké hlouposti. Mám padesát let zkušeností a stále dokážu být užitečný i v dnešní moderní době. Když vidí, že pořád zvládám aktivně cvičit s činkami, tak respekt tam je. (úsměv) Dost kluků začíná s posilováním živelně doma a nemají zkušenosti. Navíc mě to mezi mladými ohromě baví a vždy už se těším na středu, kdy je v posilovně trénink. Před závody jezdím do posilovny častěji a pomáhám klukům s přípravou.

Kromě dvou mistrovských titulů ve veteránských kategoriích jste získal také řadu čestných uznání. Kterého si nejvíce vážíte?

Všech. Ale kdybych si měl vybrat, tak pamětního listu a čestného uznání od Bena Weidera. Spoluzakladatele Mezinárodní federace BodyBuilding & Fitness. Předal mi ho v devadesátých letech osobně na mistrovství světa v Opavě.

Na soutěžním pódiu jste stál naposledy před pěti lety. Závodní kariéru kulturisty jste už tedy uzavřel?

Kdyby vypsali kategorii nad devadesát let, tak bych do toho možná ještě šel. (smích) Teď vážně. Pořád ještě zvládnu tvrdou přípravu a trénink. Myslím, že na pětaosmdesátiletého kmeta mám stále dobrou figuru. Ale zase vypisovat kategorii pro jednoho závodníka by nebylo fér. Nevím, kolik by nás bylo. Nechtěl bych, aby to byla jen nějaká recese.

Nedávno jste přesto před publikem zazářil. A to v internetové reklamně na známý akvapark v Pasohlávkách…

Natáčení jsem si náramně užil. Bylo to perfektní, příjemné prostředí a navíc s pohodovou partou lidí. Všichni byli bezva.

Jaké máte plány do budoucna?

Budu se snažit dělat pořád to, co nyní. Zatím se cítím skvěle a doufám, že mi to vydrží co nejdéle. S manželkou se máme rádi, nedávno jsme oslavili diamantovou svatbu. Děti a vnoučata nám dělají radost, pravidelně se scházíme. Co víc si můžu přát.