Režisér Jan Popelka a scenárista Milan Daněk ohromili porotu mezinárodního festivalu outdoorových filmů snímkem Kembali. V sobotu převzali v Praze hlavní cenu v kategorii cestopisný film z rukou moderátora Pavla Anděla. Dobrodruzi ze sdružení Horizont, mezi nimi i Daněk, tak sklidili vavříny za svoje třistakilometrové putování Novou Guineou. Nesplněným cílem byla hora Carstenszu. Separatističtí papuánští bojovníci totiž odvážlivce výhružní vybídli k návratu: „Kembali!“
Než jste vyrazili na cestu, měli jste zkušenosti s natáčením?
M. D. Kameru jsem si půjčil teprve dva dny před cestou. Ale narodil jsem se jako kameraman (smích).
J.P. Dany se učil už na předchozích expedicích. Teď tuší, co je filmová skladba. Dělal nám kameramana i do místního videožurnálu. Říkali jsme mu různé fígly, ale když je člověk v té divočině, na vše zapomene.
M.D. Kembali není postaveno na vynikajících filmových záběrech, ale na ději a na umění režiséra. Točili jsme hlavně v klidných momentech. Když jde někomu o život, člověk nemá možnost vytáhnout kameru…
Co konkurence v soutěži?
J.P. Soupeřili s námi filmaři zvučných jmén jako Kratochvíl a Horký. Pro členy Horizontu je ale filmování až na druhém místě. Přednost má expedice. Kromě filmování také ještě fotí.
M. D. Scénář jsou zápisy našich prožitků.
Čím jste porotu ohromili?
M. D. Ocenili to, že Kembali mělo zápletku, děj.
Otázka na Jana Popelku. Jak se režíruje dokument o putování Novou Guineou z blanenského studia?
Člověk je zahlcený tolika záběry, pak se ale začne to klubíčko rozmotávat, Dany napíše komentář a dostanu se do toho. Musím ale u toho sedět a dělat a dělat.
Jak dlouho jste nad filmem seděli?
M. D. Já asi sto osmdesát hodin, než jsem vůbec něco napsal. Pak vznikla první verze a jelo se zase znova, tak jsem to předělával.
J.P. Druhou verzi jsme měli hotovou asi za čtrnáct dní. Obsahuje také pocity cestovatelů. Stříháte to deset až dvanáct hodin, v noci se vám o tom zdá, jste na Guinei a furt stříháte (smích).
Čekali jste výhru?
J.P. Vůbec ne. Asi měsíc před vyhlášením přišla takzvaná nominace, v kategorii cestopisný film jsme byli nominovaní čtyři. Tak jsme si říkali, mohli bychom dostat čestné uznání… Pak nám volali, že bychom měli přijet na vyhlášení výsledků, že dostaneme nějakou cenu. Zase jsme si říkali… čestné uznání.
Jak jste se cítili při vyhlášení?
J. P. Já jsem do Prahy nejel, měli jsme křtiny, ale Dany mi poslal sms: první místo! Tak jsem mu hned volal.
M. D. Kvůli té smsce jsem si zapomněl vypnout mobil. Pak se všichni otáčeli, co se děje…
J. P. Byla to pro nás radostná zpráva.
Do čeho se vrhnete teď?
M. D: Doufám, že to Honzu namotivuje, aby se pustil do další věci. Máme unikátní záběry z cest, kde za posledních deset let nenatáčel nikdo. Tam jsme se setkali s nejmenšími lidmi na světě, Pygmeji. Dostali jsme se do centra pralesů v Kongu, do oblasti, kterou sužují války a etnické nepokoje. Pygmeje tam často považují za zvěř, loví je a pojídají. Přitom to jsou úžasní lidé. Když jsme tam přišli, začali tančit a štěbetat. Vše máme natočené.
J. P. Teď na desetihodinovém materiálu.
M. D. Film by měl upozornit na to, že největší znalec Pygmejů antropolog Schebesta pochází ze severu Moravy. Byl první, kdo dokázal, že Pygmejové jsou plnohodnotnými zdravými lidmi. Před dvěma lety psali o výpravě do těchto míst v National Geographic, ale my jejich cestě moc nevěříme. Viděli jsme tam žít lidi v úplně jiných podmínkách. Nejeli jsme hledat senzaci, ale zaznamenat skutečný život.
