„Vůbec nic mě z lehokola nebolí. Také je obrovskou výhodou, když se váha rozloží na sedátko a netlačí na vnitřnosti, lépe se mi dýchá. Navíc je z něho úplně jiný pohled na svět oproti běžnému kolu, na kterém jede cyklista často se skloněnou hlavou. Na lehocipedu koukám výš, na horizont. Pořídil jsem si jej i proto, abych se kochal," rozpovídává se hnědovlasý sportovec.

Za jedinou nevýhodu považuje ve svém případě jízdu do kopce. „Mým handicapem je vyšší váha. Průměrný lehokolista kopec bez problémů vyjede. Pro mě je to obtížnější. Ale zase to vyváží výhoda setrvačnosti při jízdě z kopce," směje se Vašíček. I tak však dokázal vyjet například horu Smrk v Beskydech.

Adamovský lehokolista se svým dopravním prostředkem zatím nepřejel hranice země, avšak ani ho to neláká. „Myslím si, že i u nás je mnoho míst, která stojí za to vidět," dodává.

Cyklistů na těchto speciálních kolech v České republice mnoho není. Kamil Vašíček se s nimi velmi rád setkává. „Na celorepublikových srazech se nás sejde většinou tak mezi sto dvaceti až sto čtyřiceti, ale kolik nás je celkem, nevíme. To, že nepřijedou na sraz, neznamená, že jich není víc. Na Blanensku bohužel osobně žádného jiného neznám," vysvětluje. Nejbližší setkání ho čeká druhý týden v září na Vysočině.

Na vyjížďky vyráží buď s rodinou, která cestuje na klasických kolech, sám, nebo s přáteli lehokolisty. „Jsou to velice pohodoví lidé. Velmi rád s nimi vyrážím. Výhodou je, že na tomto dopravním prostředku se většinou nejede na rychlost, ale na vytrvalost. Dá se ujet za den i dvě stě kilometrů a nic vás pak nebude bolet. Když jedu sám na běžnou projížďku, ujedu průměrně sto kilometrů," říká.

Nevidí důvod, proč si nevyjet i s cyklisty na běžných kolech. „Rychlostně je to v podstatě srovnatelné. Největším exotem je však ve skupince samozřejmě lehokolista," konstatuje.

Připomíná také častý mýtus, který o lehocyklistech koluje. „Řada lidí si myslí, že jsme invalidé. Někteří se domnívají, že šlapeme rukama. A když potom sesedneme a oni vidí, že máme nohy, tak se diví. Ale my samozřejmě šlapeme normálně nohama a řídíme rukama," směje se.

Sportovce na netradičním dopravním prostředku žádný úraz nepostihl. Dodává však, že lehokolo má svá specifika, se kterými je potřeba počítat. „Zatáčení je oproti horskému kolu odlišné. Když totiž zatočím doleva, těžiště jde doprava," vysvětluje. Na nasedání ani vysedání nevidí nic složitého. „Nasedá se obkročmo jako na koně. Člověk si sedne, zacvakne nohy do pedálů a rozjede se na pokud možno lehký převod. Čím rychleji pak jede, tím větší má stabilitu. Na lehokole se člověk musí pouze více soustředit a předvídat," radí.

KRISTÝNA ŽIVNÁ