Odmalička tancuje v Drahanu, stepuje, kreslí, hrála na kytaru a jezdila na koních. Jediná cesta za hranice však rozhodla o tom, že Dominika Sirná se nestane ani tanečnicí ani kytaristkou.

„Bylo mi sedmnáct, když jsme s mamkou vyrazily do Egypta. A když tam došlo na fotografování, volba přirozeně padla mě, protože mě bavilo pobíhat s fotoaparátem i tehdy, když už na ostatní bylo moc horko,“ vypráví Dominika Sirná.

Doma pak s překvapením zjistila, že její fotky nejsou vůbec špatné. A dál to šlo ráz naráz. „Propadla jsem tomu a k osmnáctým narozeninám už jsem si nepřála nic jiného než pořádný fotoaparát,“ vzpomíná na svůj první opravdu vysněný dárek, na který se složila celá rodina. „Hned jsem ho začala nosit všude s sebou, musela jsem být pěkně otravná,“ směje se dnes dvacetiletá studentka, která spojila svoje dvě vášně – cestování a fotografování. Kromě výletů po Evropě ji fotoaparát doprovázel i na vycházkách, akcích s přáteli, občas přemluvila nějakou kamarádku k portrétování nebo ke stylizovaným záběrům. A talent dvacetileté studentky filozofické fakulty nezůstal bez povšimnutí.

Dominičiny fotky sdílené na internetu zaujaly jejího bývalého učitele Pavla Přikryla, který navrhl, aby v Blansku uspořádala výstavu. Dominika nakonec sebrala odvahu a v polovině srpna poprvé veřejně představila čtyřicet svých fotek. „Měla jsem strach, že se to nikomu nebude líbit, proto jsem pak byla příjemně překvapená pozitivními ohlasy,“ vypráví s tím, že si do té doby nevěřila natolik, aby někde ukazovala své umělecké záběry.

Jiný úhel pohledu

Nadějná fotografka se prý zatím nechce nijak zaměřovat. „Jsem nevyhraněná, pořád se hledám. Fotím všechno, vždy a všude,“ vysvětluje sympatická dívka, ale v zápětí přiznává, že nejradši zabírá ve svém hledáčku lidi. „Když je tam člověk, mám pocit, že má snímek duši.“

Občas také Dominiku napadne, že je pěkné světlo, a vyrazí do přírody. Právě ve snímcích krajiny se nejpatrněji projevuje typický rys mladé fotografky. Snaží se divákovi zprostředkovat jiný úhel pohledu. Jejím cílem není vytvořit dokumentární fotku. „Naopak, moje fotky mají sklon k obrazu,“ přibližuje. Někdy si také pomáhá netradičním výřezem či kompozicí, hraje si s tvary a barvami. „Vyfotím například vinnou révu a pak využiji jen jednu část záběru tak, že na první pohled není poznat, co znázorňuje,“ objasňuje své techniky.

Soupis odborného vzdělání talentované fotografky přitom zahrnuje jen návod k fotoaparátu a tři knížky. „Jsem amatér, ale mám pro to cit. Fotím zkrátka vše, co je mi líbivé pro oko,“ prozrazuje rodačka z Blanska, která má radost vždycky, když se jí podaří zachytit v hledáčku něco, co každý profesionál zvládá běžně. „Například, když jsem v nočním Římě poprvé vyfotila auto, ze kterého pak na obrázku zůstala jen dlouhá čára,“ vzpomíná.

Podle Dominiky umí dobrý fotograf z nedostatku udělat přednost a z průměrného záběru vytvořit výjimečný snímek. Zároveň prosazuje co nejméně zásahů do fotky. „Umění je vyfotit objekt tak, že už pak žádné opravy nepotřebuje,“ uzavírá.