Své ano si řekli přesně před šedesáti lety. Velké oslavy však nechystají. „My na nějaké slavení moc nejsme,“ říká Štěpánka Šebelová. Přesto ale její manžel Eduard Šebela, průvodce a dobrá duše rudického větrného mlýna, nalévá štamprličku slivovice a v krásném prostředí starého mlýna si společně s rudickým starostou připíjíme na zdraví.
Kromě různých vesnických drbů přijdou na řadu i vzpomínky na jejich tehdejší svatební den. „Brali jsme se v kostele v Jedovnicích. Celá svatba byla narychlo, manžel totiž za týden musel na vojnu. Mně ještě tehdy nebylo osmnáct, takže mě musel tatínek zplnoletnit,“ vzpomíná usměvavá žena.
Ještě dnes si pamatuje na svoje svatební šaty a kytici. „Měla jsem dlouhé modré šaty, tehdy nebylo moc na výběr, a bílé kaly,“ říká Šebelová.
Společného života si mladí novomanželé zpočátku moc neužívali. „Manžel odešel na dva roky na vojnu. V lednu se nám narodil syn, takže moc jednoduché začátky našeho manželství nebyly,“ říká Šebelová. Začaly jim také starosti s bydlením. „Bydleli jsme v Rudici společně ještě s jednou rodinou, takže nás bylo v jedné místnosti sedm. Potom jsme dostali byt v Blansku a pak jsme si postavili dům v Rudici,“ vzpomíná Eduard Šebela.
A co je podle manželů, kteří se během rozhovoru často smáli a také se občas navzájem popichovali, receptem na dobré manželství? „Musí jeden druhému umět odpouštět. Samozřejmě, že jsme se občas pohádali, ale přece se hned nebudeme rozvádět,“ říká skoro osmasedmdesátiletá žena a její manžel přikyvuje. „Vždycky se nějaké slovíčko řekne, ale musí to člověk umět překousnout,“ dodává Šebela, který společně s manželkou vychoval syna Jirku a radost jim dělají dvě vnoučata a dvě pravnoučata.
