Z neviditelného pronásledovatele se nakonec vyklubal zoufalý ježek. Na čumáku měl naražený kelímek od dezertu, marně jím tloukl o zem a tím víc si ho narážel na hlavičku. Sympatická žena tehdy netušila, že se v zimě roztočí kolotoč neustálého zachraňování.

„Jednou jsem našla ježka v trávě v rozmrzlém sněhu. Podruhé, když jsme byli v Jihlavě, se choulil pod autem,“ vypráví Horná. Ježky potom s přítelem odvezli do brněnské zoologické zahrady.

I tuto zimu zachránila tmavovláska bezradné zvíře před umrznutím. „Šla jsem doprovodit kamarádku a najednou slyším dupání. Schoulila jsem ho tedy do klubíčka. Vždycky ho beru do rukavic nebo roláku a abych mu neublížila, beru ho zadečkem napřed,“ líčí Horná. Doma ježka strčila do krabice, kterou vyplnila novinami. Nechybělo ani víčko od zavařovací sklenice, z toho se ježečkovi totiž lépe jí. Ježura si tak pochutnal na vařeném kuřecím mase, syrovém vajíčku a kočičí konzervě. „Ježci ale strašně šplhají. Musela jsem krabici zakrýt ještě nákupním košíkem,“ podotkla mladá žena.

A nastala noc, chvíle odpočinku každého smrtelníka. To však neplatí pro ježky. „Byl to mazec, neusnuli jsme. Ježek pšikal, protože byl nachlazený, dokonce i chrápal,“ popisuje Horná. Ježek také silně zapáchá. Necelých čtyřiadvacet hodin to však jeho zachránkyně vydržela. Pak následoval obvyklý scénář. Zavolat telefonem do ZOO, ježka tam dopravit a odpovědět ve formuláři na otázky, jestli nebylo zvířátko zraněné a kde ho našli.

Pracovníci ZOO podle Jiřího Vítka totiž ježky v dubnu vypouští zpět do přírody. „Snažíme se je odvézt do oblasti, kde je lidé našli. Je totiž víc druhů ježků, třeba ježek východní nebo západní,“ vysvětluje Vítek. Ten potvrdil, že ježci se v teplém počasí opravdu budí. Je potřeba je znovu zazimovat. V ZOO na to mají speciální místnost, kde zmatená zvířátka udržují ve spánku. „V první chvíli ježek nepotřebuje hlavně nakrmit, důležité je, aby přečkal v klidové fázi,“ radí dalším zachráncům Vítek.