Pravý domácí včelí med. To se můžu utlouct. Díky známému včelaři ho máme každý rok. Bohužel moc dlouho nevydrží. Patnáct kilo sníme za necelého tři čtvrtě roku a netrpělivě čekáme na první snůšku.Zhruba od května jsme s medem na dně. O to víc mě potěšila nabídka včelaře Jiřího Jelínka z Adamova, který nás medem zásobuje. „Budu vytáčet. Tak si přijď. Pomůžeš mi. Jo a nezapomeň si přinést sklenice," říká muž, který včelaří už přes padesát let.

V sedm ráno jsem na jeho zahradě mezi úly. „Sundej si tu čepici. Černá barva včely přitahuje. Ale neměj strach. Budeme vybírat úly, kde jsou klidné včely. Já jim říkám bezžihadlové," usmívá se Jelínek a dává mi do rukou kolečka s prázdnou bednou. Do ní budeme dávat plástve z úlů.

Po otevření úlu začíná pořádný bzukot. Od včelaře stojím asi metr. Kuklu a rukavice odmítám. Něco vydržím, ne? Včely zatím nejsou agresivní, ale občas to nevydržím a oženu se. Úly vybírat ale nebudu. Mám strach. To nechám na včelaři. Zbytek snad zvládnu. „Nesmíš dělat rychlé pohyby, to včely dráždí. Neboj se. Nebodnou tě. Ale rychle zavírej bednu s čerstvě vytaženými rámečky. Už tady určitě krouží včely „zlodějky" z vedlejších úlů. Jak ucítí med, hned se slétnou a bylo by zle," hlásí Jelínek a z rámečků citlivě odmetává včely.

Plástve jsou plné medu a pěkně těžké. Práce jde pomaleji, než včelař čekal, a včely jsou čím dál nervóznější. Ani dým z kouřidla nacpaného troudem rozzuřené včely příliš neuklidňuje. „Už se jim to nelíbí, jak do nich vrtáme. Beru si kuklu. Máš naloženo, tak jeď do kůlny," říká Jelínek.

Jak chytnu kolečka, dostávám žihadlo. Do ruky a o vteřinu později druhé do ucha. Sakra. „Bolí to, ale je to lék. Budeš zdravej," směje se včelař.

Jsme v kůlně u medometu, dřevěného sudu s klikou, který má Jelínek po svém tátovi. Přes padesát let. „Já včelařím postaru. Už dávno jsou i elektrické medomety, ale já med stáčím pořád ručně. Teď nás čeká pro mě nejhorší práce. Odvíčkování pláství. To je pořádná patlanice," dodává muž.

U medometu

Dostávám špachtli se špičatými hroty, se kterými odstraňuji víčka na včelích plástvích. Jsou teplé, jak je včely zahřály. Patlanice to je, ale už teď můžu mlsat a nelítají kolem mě mračna včel. Žvýkám zbytky pláství a vosku plné medu. Mňam. „Lepší jak žvýkačka, co? Je dobré vytáčet hned, když jsou plástve teplé. Pak med lépe teče. Jenom aby to nebyl med takzvaný cemen-ťák. Z modřínů. Ten je tuhý a neteče vůbec," usmívá se včelař.

Podle něj byl letošní rok velmi divoký. Kvůli výkyvům počasí. „Zima byla dlouhá. Pak najednou všechno rychle nakvetlo, ale včely nebyly po zimě pořádně namnožené. V červnu zase pořád pršelo, takže úly byly plné včel. Nemohly létat a nosit pyl. První snůška tak byla slabá. Ale teď to vypadá báječně. Zamedoval les, hlavně dub," říká Jelínek.

Po odvíčkování dávám rámečky do medometu a točím klikou. Pak je obracím a znovu. Z hrdla medometu velmi pomalu teče med. V přítmí kůlny je tmavý jak olej. „Ten je. Výstavní. Akorát je tak hustý, že vůbec neteče. To bude ještě práce, než ho scedím a stočím do sklenic. Lidi většinou chtějí tmavý lesní med, ale nektarový květový je ještě lepší," dodává sedmdesátiletý včelař z Adamova.

Vytočíme med ze dvou úlů a padla. Med totiž vůbec neteče. Z medometu ano, ale přes síto skoro vůbec. A točit do zásoby nemůžeme, protože med na dně sudu brzdí ruční vytáčení. Klikou medometu po chvíli nejde točit. „To z medometu přes síto poteče celou noc. Nedá se nic dělat, dnes končíme," říká Jelínek s tím, že jsme z prvního úlu dostali čtrnáct kilo medu. Ze druhého šestnáct. Za odměnu dostávám na cestu velkou sklenici tmavé pochoutky. Tak a teď rychle pro čerstvé rohlíky.