Ukrajinská vesnice se dnes jmenuje Novhorodkivka. „Cesta byla náročná. Silnice tak, jak je známe, tam téměř nejsou. Na většině míst často nefunguje ani veřejné osvětlení," popisuje Jahodová. V Čechohradu byla tři dny.

Dnes tam žijí především starší lidé. Většině je více jak sedmdesát let. Mladí se rozhodli vrátit zpět do Čech, z nichž pocházejí jejich předci. Obec založili čeští přistěhovalci, kteří na Ukrajinu přišli na pozvání ruského cara Alexandra II. Čechohrad leží asi sto kilometrů od Krymu, aktivní bojová zóna je vzdálená zhruba dvě stě kilometrů. „Když si člověk přivstal, bylo možné slyšet rány," vzpomíná studentka z Blanska.

Ubytovaná byla společně s dalšími třemi Čechy přímo u místních. „Hodně lidí tam umělo česky. Některá slova byla sice odlišná, ale vždycky jsme se nakonec domluvili," říká Jahodová. Česká kultura je všudypřítomná. Na škole vyučuje česká učitelka a po večerech lidé zpívají české písně. Základy češtiny tak ovládají i ti nejmenší.

Lidé tam umí vyjít i s nízkým důchodem, který činí v přepočtu asi třináct set až patnáct set korun. Většina jich má zahrádku a často i krávu, potraviny jsou tak schopni si vyrobit. „Problém nastane, když se zraní. Lékařská péče tam není hrazená. Za lůžko i péči musí každý den platit a na to většina obyvatel nemá," popisuje.

Právě lidem například v takovéto situaci mají peníze z Čech pomoci. „Potkali jsme se tam s paní Chaloupníkovou. Ta se starala o místní farnost, ale pak se zranila. Úraz vyžadoval náročnou léčbu a na tu ona neměla. Bylo hezké setkat se s někým, komu vybrané peníze pomohly," říká Jahodová. Peníze do Čechohradu posílala Jahodová s kolegy už v roce 2011 a 2014. Někdy by se tam chtěla ještě vrátit.

MARKÉTA PULDOVÁ