Pobyt v chrámu v přítomnosti mistra uprostřed pralesa. Jídlo servírované z banánových listů či jízda indickým vlakem. Nejen to zažila Daniela Zouharová při svém měsíčním pobytu v Indii. Neustále usměvavá žena, žijící v současné době v Senetářově, přišla na schůzku oblečena v typickém indickém stylu. V bílých volných kalhotách a dlouhé bílé košili s modrými výšivkami. Zajímavý oděv doplňoval světle modrý šátek na krku.

„To je tradiční jihoindické oblečení, jmenuje se to pandžhábí. Je to velmi pohodlné a ideální do horkých dnů. Druhým tradičním oblečení v Indii pro ženy je sárí,“ vysvětluje Zouharová a přidává úsměvnou historku, která se jí v Indii s oblečením stala.

„Když jsme přijeli do chrámu, ve kterém jsme měli poslouchat posvátné texty, staré védské vědění, měli jsme za povinnost být v bílém. Měla jsem bílé kalhoty a bílé tričko, takže jsem si myslela, že je vše v pořádku. Jedna Indka mi ale řekla, že to takto nejde, že mám holá záda. Tak jsme vyrazily s kamarádkami na tržiště, nakoupily jsme bílé kalhoty a krásné vyšívané bílé košile a byly jsme velmi spokojené. Ale když nás pak viděl náš hostitel Swamí, jemně se usmíval. Když jsme se ptaly, proč se směje, dozvěděly jsme se, že jsme si koupily pánská pyžama. Takže jsem Indii procestovala v pánském pyžamu,“ popisuje se smíchem Zouharová.

Jak jste se do Indie dostala?
Před sedmi lety jsem odcestovala na několik týdnů do Thajska a tam jsem se poprvé seznámila s východní kulturou, zvyky a filozofií. Velmi mě to zaujalo a začala jsem se o vše, co se týkalo východních nauk, zajímat. Na chrámové univerzitě v Bangkoku jsem se měsíc učila i tradiční thajskou masáž (začne vysvětlovat, že tradiční thajská masáž se dost liší od těch klasických evropských masáží. Masáž trvá hodinu a půl a masíruje se přes oblečení). Po návratu z Thajska jsem východní filozofii začala studovat, a seznámila jsem se tak i s mnoha zajímavými lidmi. Loni přijel do České republiky na pozvání jedné mé kamarádky, která v Indii už dlouho studuje, Swamí Atmachaithanya. To je duchovní učitel z jižní Indie, ze státu Kerala, který každý rok cestuje kolem světa a navštěvuje oddané a duchovně hledající v mnoha zemích.

Jeho návštěvu v Čechách jste si určitě nenechala ujít …
Při jeho návštěvě se u něho vystřídalo sto, možná sto padesát lidí, a komu s ním bylo dobře, mohl pak přijmout pozvání na jídlo, které Swamí v indickém stylu sám podával. Mně s tímto člověkem bylo velmi příjemně a pak jako z čistého nebe padla nabídka, abychom za ním přijeli do Indie. Koupili jsme si tedy s kamarádkami a kamarády lístek a v prvním týdnu v prosinci jsme letěli do Indie. Termín naší návštěvy byl záměrně v této době. Slavil se tam totiž významný svátek v několika chrámech současně. A to je vždy velmi silný zážitek pro všechny, kdo jsou v té době v blízkosti těchto míst a účastní se rituálů či obřadů v těchto chrámech.

Jaký byl váš první pocit, když jste přiletěla do Indie?
No ten vzduch. Indický vzduch je velmi těžký. Také jsme museli zvládnout obrovské teplotní rozdíly. Nejdříve jsme totiž letěli do Moskvy, kde bylo mínus dvacet, a potom do Bombeje, kde bylo přes třicet.

Kam jste z Bombeje měli namířeno?
Cílem naší cesty byl pobyt v chrámu u Swamího ve státě Kerala na jihozápadě Indie. Indickou rychlostí, to jest jejich jedna minuta je našich třicet, jsme se přesunuli z mezinárodního letiště na místní letiště v Bombeji. Odsud jsme letěli do Kozhikode, které bylo jedno z větších měst na západním pobřeží Indie. Z Kozhikode jsme pak jeli taxíkem do velmi pěkného chrámu ke Swamímu. Chrám byl u malé vesnice na okraji města Kannúr a pro nás Evropany to byl prales. Elektřina tam jela jen pár hodin denně na generátor, když tedy byla nafta, a jediným spojením se světem byl Swamího počítač.

A samotný sváteční obřad?
V chrámu se o tomto svátku předčítaly védské texty. Už když nás Swamí zval k sobě, říkali jsme mu, že textům nebudeme rozumět. Jenže Swamí řekl, že jednoduše budeme v tom společenství a budeme jen vnímat vibrace z textů a silnou energii obřadů. A opravdu to bylo velice zajímavé a nabilo mě to za těch deset dní, které jsme u něho strávili, velkou energií a vnitřním klidem.

Říkáte, že jste bydleli v pralese. Nebála jste se?
Ne. Když jsme ale přecházeli mezi domy, museli jsme být hluční, abychom třeba nešlápli na nějakého hada . Také jsem si vždycky večer kontrolovala spacák, jestli mi do něho náhodou něco nevlezlo. Jenom jednou mě vyděsil pavouk, který byl opravdu hodně veliký. Vyjekla jsem. Kolem šla zrovna jedna Angličanka, která smotala ty jejich velké anglické noviny a s klidem ho odehnala. To mě dostalo. Jinak ve všech běžných hotelech i ubytovnách lezou v pokojích švábi a ještěrky.

Jak jste se stravovali?
Na jihozápadě Indie se jí z banánových listů a rukou. To byl pro nás všechny docela šok a chvíli trvalo, než jsme si zvykli. Není moc jednoduché uchopit do prstů třeba rýži. To že se tam jí z banánových listů mi ze začátku připadalo nepraktické, protože po listu se jídlo posouvalo. Časem jsem ale přišla na to, že je to velmi praktické. Jednoduše až se dojí, list se sklopí a dá se krávě, která ho sežere. Je uklizeno, nemusí se používat žádné čistící prostředky a neznečišťuje se příroda.

V chrámu jste strávili deset dní. Kam jste pak putovali dál?
Přesunuli jsme se do města Kannúr, které má přes půl milionu obyvatel. Člověk by tedy řekl, že je to obrovské město, ale protože stát Kerala není zatím turisticky hojně navštěvovaný, byly tam “jen“ tři hotely. A vzhledem k tomu, že byly Vánoce, dva z nich byly plně obsazené. Naštěstí díky Swamímu a úředníkům jsme ubytování v jednom z hotelů získali a starali se tam o nás velice hezky. Starost o nás měli celou dobu v Indii také úředníci. Řekla bych, že Indie je takový úřední stát.

Museli jste projít po příletu nějakou úřednickou mašinérií?
Hned po příletu do Indie jsme totiž museli vyplňovat přesné dotazníky, u koho, jak dlouho a za jakým účelem tam jsme. Když jsme se potom se Swamím rozloučili, tak náš úředník nás úředně odhlásil a museli jsme mu nahlásit hotel, ve kterém jsme ubytovaní. Jakmile jsme opustili hotel, museli jsme mu nahlásit místo, kterým směrem se pohybujeme. Nebo když jsme si v bance měnili peníze, museli jsme se před bankou zout, čekat frontu. Asi hodinu. Ukázat pas, který si tam celý okopírovali, a pak jsme teprve mohli měnit peníze. Z Kannúru jsme potom jeli autobusem do Mangalúru a odsud nám jel vlak do Díllí, ze kterého jsme odlétali domů.

Cestovali jste tedy hromadnou dopravou. To musel být asi zážitek, že?
Ano, to skutečně byl. Autobus, který nás vezl z Kannúru do Mangalúru, vypadal z dálky hezky, bližší pohled už byl horší. Byly na něm šrámy od lián a pralesních stromů a také mu chyběla půlka čelního skla. Autobus byl lůžkový, což v praxi znamenalo, že jsme byli dva lidé v prostoru, který byl široký asi metr dvacet, vysoký kolem osmdesáti centimetrů a dlouhý metr čtyřicet. Navíc ještě v tomto malém prostoru byla u stropu klimatizace, o kterou jsem se během dvanácti hodin, které jsme v autobusu strávili, několikrát bouchla.

Vyzkoušeli jste i cestování vlakem?
Ano. Bylo dost zajímavé. Lístek na lůžkový vlak, který jede z jihu Indie do Dillí, jsme začali shánět hned po příletu do Indie. Vlak byl už ale plný. Na jedno lůžko jsme v pořadníků byli až asi sto desátí. Když se nedostanete na seznam, neznamená to, že vlakem nemůžete jet, jen nebudete mít své lůžko, takže nemůžete sedět ani ležet. Budete prostě jen stát. Dva až tři dny.

Chtěla byste se do Indie vrátit?
Indie je obrovská země a já jsem poznala jen její malou část, takže bych se tam ráda znovu podívala. Opravdu jsem si Indii zamilovala. Už mi nevadí ani ty pachy a ten hrozný hluk a neustálé troubení aut. Navíc jsou tam velmi milí lidé