Hlavní zbraň má každý ve svých rukou, říká hygienička o epidemii žloutenky

Léto bývá při šíření epidemií nejhorší. Jak situace vypadala o prázdninách?

Dynamičtější nárůst pozorujeme opravdu od začátku léta, což souvisí se všemi možnými letními aktivitami a bohužel se to dalo očekávat. V srpnu jsme měli týdně až dvacet případů.

Bude epidemie na podzim pokračovat v takové síle, nebo se může situace uklidnit?

Záleží na velkém množství faktorů. Letní počasí nás svádí pobývat na čerstvém vzduchu. Hlavně se stravujeme venku, což je v poslední době čím dál větší móda. Před jídlem či pitím ale často nemáme možnost umýt si ruce, což je zásadní prevence.

Kdy a jakým způsobem epidemie vypukla?

Už na jaře se objevilo několik případů, ale netušili jsme, že jsme na prahu takového výskytu, jaký se ukázal až později. První nakažení byli lidé žijící nestandardním životním stylem. Zjistili jsme, že pobývali v naprosto nevyhovujících podmínkách, ve squatech a skrýších. Původci byli mladí dospělí, užívající návykové látky. Špinavýma rukama motali cigarety a předávali si je z úst do úst.

Žloutenka však letos není hrozba jen pro lidi na okraji společnosti. Jak se rozšířila mezi různé sociální skupiny?

I zmiňovaní lidé žijí občas v nějaké rodině. Zajdou si domů vykonat základní životní potřeby, vykoupat se nebo pozdravit maminku. Tímto způsobem se začalo onemocnění šířit do většinové populace.

Jak se vám s nakaženými lidmi spolupracovalo?

Zpočátku jsme měli ztíženou práci v tom, že s některými z nemocných nebyla vůbec řeč. Buď se vzájemně neznali, nebo neznali lidi, co s nimi byli v kontaktu. Tím hůř se nám pracovalo a dohledávaly se další osoby podezřelé z nákazy, o které se musíme postarat. Vinou toho se postupně nákaza šířila jak mezi jejich známé a kamarády, tak postupně i do rodin. Někteří z nich příležitostně i pracují, tak se dostala i na pracoviště. Do toho přišlo léto, aktivity s tím spojené a situace je taková, jakou vidíme.

Jak postupujete, když u někoho nákazu objevíte?

Nemocné nám hlásí vědci z laboratoří a lékaři infekčního oddělení, na kterém lidi poté izolují. My s nakaženým podrobně hovoříme, mapujeme jeho pohyby v posledních dvou týdnech a zjišťujeme, kde se mohl nakazit. Potřebujeme, aby nám sdělil, s kým byl v kontaktu. Bývají to různé skupiny lidí, v první řadě rodina, poté kolegové či spolužáci, kamarádi nebo účastníci společenských akcí. U nich pak nařizujeme nadstandardní lékařský dohled po dobu padesáti dní. Takto jsme letos postupovali u více než třinácti set lidí.

Jak dlouho nakažení pobývají na infekčním oddělení?

Záleží na jejich zdravotním stavu. Pokud jsou jinak zdraví a neléčí se s jiným onemocněním, stráví tam obvykle týden nebo dva. Pokud mají třeba závažné onemocnění jater nebo žloutenku již prodělali, můžou u nich nastat komplikace.

Jsou nakažení po propuštění z nemocnice ještě nebezpeční?

Po čtrnácti dnech od prvních příznaků již pacient není nakažlivý. Nebezpeční jsou lidé, kteří ještě ani netuší, že jsou nakažení. Virus se totiž vylučuje stolicí z těla ještě před propuknutím prvních příznaků. To je hlavní úskalí žloutenky typu A a důvod, proč se zdržuje ve veřejném prostoru a na dotykových místech, tedy klikách, madlech či držadlech. Proto tak aktivně vyhledáváme, zda se u známých nakaženého v organismu něco neděje přesto, že nemají žádné příznaky.

Žloutence se přezdívá nemoc špinavých rukou. Jaký má její prodělání dopad na život ve společnosti? Nedívají se lidé na nakažené skrz prsty?

Člověk, co prodělal žloutenku, může čelit mírné ostrakizaci. Nicméně musím říct, že ačkoliv byla nákaza vždy označovaná za nemoc špinavých rukou, je velké množství lidí, kteří netuší, kde se mohli nakazit. Běžně děláme tolik úkonů, o kterých ani nepřemýšlíme. Občas si podvědomě rukou sáhneme na ústa nebo na potravinu, kterou pak konzumujeme. Můžeme se dostat do situace, kdy si ruce ani nemůžeme umýt. V žádném případě nemoc nepostihuje jen lidi laxní vůči hygieně. Nikdo z nás si nemůže být jistý.

Žloutenkovou epidemii řešíte již několik měsíců. Jaký dopad to mělo na váš život? Jste ostražitější?

Ostražití jsme pořád. Žloutenka nespadla z nebe, je pořád mezi námi. Jen byla v posledních pár letech spojená spíše s cestováním. Lidé si ji vozili z nejrůznějších dovolenkových destinací. Ale letos je jiná a výjimečná v tom, kolik jí je.

Jak to zvládáte pracovně?

Zjistili jsme, že je nás, epidemiologů, málo. Děláme, co můžeme. Každému případu se věnujeme indivi-duálně, ale jsme na hranici našich sil. Vypomáháme si na hygienické stanici s kolegy z jiných oddělení, kteří se museli přeorientovat z problematiky, kterou běžně řeší. Podobně náročné bylo, když řádila ptačí chřipka, ebola, SARS, MERS a další nástrahy. Když se objeví taková série případů, nemusí se tady ani vyskytovat, ale máme spoustu úkonů spojených s prevencí a sledováním lidí, co se z rizikových oblastí vraceli.

Zažila jste žloutenku ve svém okolí?

V této éře ne, ale pamatuji si na epidemii v letech 1979 a 1980. Tehdy nemohla celá naše třída jít do tanečních. Při žloutence by lidé, kterým hrozí nákaza, měli po dobu padesáti dnů omezit fyzickou námahu a taneční se v té době za náročné považovaly.

Začíná školní rok, jaká opatření se připravují ve školách?

Ve školách je situace zatím klidná, dětí se nákaza příliš netýká. V Brně nemáme zatím ani jedno nemocné dítě školního věku do prvního stupně na základní škole. V současné době máme největší podíl nakažených mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety. Už před začátkem školního roku jsme začali s osvětou a oslovili školy všech stupňů v kraji, aby poučily žáky hlavně o hygieně rukou. Nyní je to dostačující. Přísnější stupeň opatření by byl nutný, kdyby se u některého školního kolektivu onemocnění objevilo.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Jak to vypadalo v létě na dětských táborech? Ani tam děti nákaza nepostihla?

Měli jsme obavy, že by se něco mohlo odehrát už tam, ale nestalo se. Nerada bych byla příliš pesimistická, ale může to souviset i s délkou inkubační doby.

U kterých povolání je vhodné nechat se očkovat?

Očkování proti žloutence typu A není povinné. Povinně jej podstupují pouze nově přijatí členové záchranného systému, tedy hasiči, policisté a záchranáři. Doporučujeme jej ale i některým rizikovým profesím, například lidem v terénu, tedy strážníkům či sociálním pracovníkům. Konečné rozhodnutí je ale na jednotlivých lidech, případně společnostech. Silně jej doporučujeme kuchařům a dalším lidem v potravinářském průmyslu. Pokud kuchaři onemocní někdo známý a on není očkovaný, automaticky se mu zakazuje na padesát dní pracovat. Což mu může způsobit nemalé finanční problémy.

Jak dlouho vakcína působí?

Dříve se říkalo, že přibližně deset let. V současné době působí i dvacet a výhledově by mohla působit až celoživotně. Není to tím, že by se nějak vylepšovala, ale spíš kvůli tomu, jak dlouho je v oběhu a co o ní vědci za tu dobu zjistí.

Pomáhá očkování i lidem, kteří už s nákazou mohli přijít do styku?

Pro ně je určená takzvaná postexpoziční profylaxe. Tato vakcína se dává lidem, kteří jsou bezprostředně ohrožení nákazou, protože mají v rodině někoho, kdo onemocněl žloutenkou. Pokud se nám je podaří naočkovat v dostatečně krátké době, tedy týden až deset dní po kontaktu s nemocným, žloutenka u něj nepropukne.

Jaká je letošní epidemie v porovnání s těmi předešlými?

Je naprosto jiná. V roce 1979 se vědělo, že onemocnění vzniklo z jednoho zdroje. Mohlo za něj ovoce, hnojené lidskými výkaly z žumpy. Produkt, který se z něj vyrobil, snědlo velké množství lidí a pak nákazu šířili skrz své kontakty. Letos nemáme jeden společný zdroj. Víme jen, kdo se v první fázi od koho nakazil. Pozitivní rozdíl je, že máme výborné laboratorní metody, které odhalí, zda už byl tento typ viru v České republice a odkud přišel. Víme, že aktuální virus připutoval z Maďarska nebo Rakouska, kde byl v předchozích letech. Výhodou proti minulým epidemiím je také rozšířené očkování, které můžeme podávat i postexpozičně. Letos jsme tím nejspíš zachránili již více než devět set lidí.

Existuje nějaký plán do budoucna, jak nákaze předejít?

Pouhým řádným mytím rukou, obyčejným mýdlem a vodou. Jak praví klasik, vše potřebné pro život jsem se naučil v mateřské škole. Děti by to měly mít zažité nejen ze školek, ale hlavně z rodin. Bohužel ale zjišťujeme, že tomu tak vždy není. Na zásadu, že se po příchodu domů, po toaletě a před jídlem myjí ruce, lidé překvapivě zapomínají. Velmi důležité je také, aby měl každý člen rodiny vlastní čistý ručník.

Dá se odhadnout, kdy epidemie poleví?

Rozhodně nejsme na konci epidemie. Stále vyčkáváme, co bude dál, a těžko můžeme něco předvídat, když je tak nádherné počasí a lidé pobývají venku. Pro nás všechny by bylo dobré, aby se žloutenku podařilo konečně zastavit. Ale ač děláme vše, co je v naší moci, to hlavní má každý člověk doslova ve svých rukou.