„Už jsme zažili i to, že na nás vytáhli nůž. Slovní napadení a nadávky jsou při výjezdech prakticky denním chlebem. Důležité je snažit se těmto situacím předcházet a v terénu zbytečně neriskovat a nehrát si na hrdiny,“ říká Hlavinka.
Kritické lokality, kde na záchranku čekají nástrahy, na Blanensku podle Hlavinky nejsou. „Máme ale vytipované problémové lidi. Většinou bývají opilí nebo zdrogovaní a je s nimi těžké pořízení. Takových lidí máme po okolí dost. Jsou to takoví naši štamgasti,“ řekne v nadsázce Hlavinka. Připouští však, že se tříčlenná posádka občas v nebezpečí ocitá nečekaně.
„Ošetřovali jsme třeba pacienta v sanitce, kam se za námi snažili dostat další lidé. Šlo o hlouček před hospodou. Někdy tak lidé jednají proto, že jsou opilí, někdy se chtějí hádat, jindy chtějí v dobré víře pomáhat. My je ale dovnitř sanitky pustit nemůžeme,“ vypráví Hlavinka.
Podle něj musí posádka začít agresory psychologicky zpracovávat. Většinou se to záchranářům podaří, přestože lékaře ani zdravotníky psychologové neškolí. „Devadesát celých devět procent agresorů bývá pod vlivem alkoholu. Většinou jim pak dojde, že jde o život, a nechají nás pracovat,“ podotkne zkušený lékař s tím, že co vyslechnou z úst výtržníků, musí vypouštět druhým uchem ven.
„To, co slyšíme, se nedá publikovat. My se nesmíme nechat vytočit,“ míní Hlavinka a dodá, že někdy provokatéry umlčí pouhý pohled na ramenaté muže ze záchranky. V blanenské záchrance podle něj slouží hlavně muži. Výjimečně by se stalo, že by v jedné posádce byly dvě ženy a muž.
Lékaře a záchranáře čekají i jiná nepříjemná překvapení. Na lince 155 hlas upozorní na těžce nemocného člověka. A záchranka vyráží k cíli.
Pomáhat. K ohroženému pacientovi přibudou ale nečekaně další. „ I to se stává. V souvislosti s dopravními nehodami nebo rvačkami. Pak při úmrtí v rodině doma, kdy to pozůstalí neunesou, takže se sesypou psychicky,“ nastíní Hlavinka a upozorní, že tyto případy s agresivitou nesouvisí.
