„Sraz harmonikářů se zrodil v hlavě Věry Krejčí. V Olešnici jej pořádáme už podvanácté. Každý rokem se tu sjíždí víc a víc harmonikářů. Letos je jich tu až k padesáti,“ přibližuje starosta Olešnice Zdeněk Peša.

Sálem olešnického Kulturního domu se nese vůně tradiční turecké kávy. Tu si zároveň s táckem zákusků odnášejí lidé ke svým stolkům. Obsazeny jsou už na začátku setkání skoro všechny. Mezi nimi se proplétají harmonikáři s těžkými kufry na ramenou. Každý z nich na pódiu odehraje dvě písničky. S počtem vypitých piv se zvyšuje i počet lidí, kteří se k účinkujícím přidávají.

„Umím zahrát až kolem pěti set písniček. Na podobná setkání se snažím vybrat takové, které si se mnou můžou lidé zazpívat,“ říká harmonikář Vosmek.Tóny heligonky zní jeho životem už více jak osmnáct let. Nyní je v invalidním důchodu a proto si vybírá, na kterých akcí svoji heligonku roztáhne. „Už nejezdím na velké akce, jako je třeba svatba, kde bývá až nad sto lidí. Hraní mě už teď kvůli nemoci namáhá. Nejlépe se mi vystupuje tak před třiceti lidmi. Takový počet nejlépe dokážu rozezpívat i rozesmát,“ prohlašuje harmonikář. Přesto, že se kvůli nemoci musí šetřit, bez heligonky si svůj život představit neumí. „Hraní mě stejně vždycky strhne. Z poslední oslavy jsem odcházel, až když se zhasínala noční světla,“ vzpomíná Vosmek.

Do Olešnice letos po několikáté přijelo i sourozenecké harmonikářské trio Sedlářových z Lískovce u Bystřice nad Pernštejnem. Sedmnáctiletý Petr Sedlář hraje společně se svými sestrami, patnáctiletými dvojčaty Janou a Hanou už od dětství. „Sourozenci rodičů také hráli na harmoniku. Tak jsme to po nich převzali a už odmalička hrajeme taky,“ vzpomíná na své harmonikářské začátky Petr Sedlář.