Nová kniha o velorexech, pivní tácky, odznaky. I to okořenilo letošní sjezd hrdých majitelů velorexů. Blanenskými ulicemi projelo kolem čtyřicítky těchto vozítek. „Kluci tu představili i čtyřkolovou verzi, která se vyráběla v letech sedmdesát jedna až sedmdesát tři. Je to už laminát, hluk a čtyři kola, takže tyto velorexy nejsou moc oblíbené,“ nastíní Fajman s tím, že tato autíčka pak nahradil trabant a vývoj šel neúprosně dál.

Velorexu vdechli život bratři Stránští z České Třebové. „Když pršelo, chtěli být zakrytí. Když bylo kluzko, nechtěli spadnout. Popřemýšleli tedy a vymysleli tříkolku,“ zabloudí do historie legendárních plachťáků Fajman s tím, že velorexy se pak začaly vyrábět v Solnici, odkud jich odjelo do světa patnáct tisíc kusů.

V součanosti nové velorexy nevznikají. Výjimka ale potvrzuje pravidlo. „Loni na autosalonu představil nový velorex jeden podnikatel z Opavy. Zachoval kola s blatníky, motocyklový motor vzadu a světla nevmáčkl do kapoty. Hodně ale musel velorex přizpůsobit této době, je to něco jiného,“ míní zastánce klasiky a upozorňuje, že lidé, kteří chtějí řídit velorex, si jej musí vážit. „Kdyby tříkolku rozjeli na stovku, tak se zabijí, protože vozítko nebrzdí, ale zpomaluje,“ podotýká vysoký muž. Ten se odváží vyrazit v hadroletu na dovolenou i k dalekému Lipnu. O nedostatek místa se nebojí. „Máme vepředu i vzadu úložný prostor a člověk potřebuje jen spacák, stan a karimatku, co víc?“

Majitelé velorexů vyráží na pouť společně. Když se mašinka porouchá, pomůžou si totiž navzájem.