Sobotní dopoledne je nejvhodnější doba na návštěvu kadeřníka. Moc se mi po ránu nechce do hovoru, ale v tomto prostředí je to povinná jízda. Už několik let se bavíme o počasí, dovolených, dětech, které opustily školu a jak se jim vede v životě. Taková klasická náplň procedury, u které se nemusí příliš přemýšlet.
„Hodí se mi, že jste si udělala čas a vzala mne,“ říkám. „Jedu na konferenci, tak se budu cítit dobře.“
„Kam to bude?“ ptá se kadeřnice.
„Do Německa, budeme se bavit o strategii proti domácímu násilí,“ odpovídám.
Chvíli bylo ticho, jemný, lehký pohyb rukou vystřídá nejisté pocuchávání, jen nepatrnou chvíli, než zvítězí profesionalita a žena se rozpovídá: „Odešla jsem od manžela pět let po svatbě. Ve školce mne upozornili, že syn zalézá do kouta nebo pod stůl, když uslyší nějaký křik. Trhá celým tělem, když uslyší třeba jen trochu víc bouchnout dveře. Ani já jsem nemohla pořád vysvětlovat lidem na vesnici, že jsem zakopla a od toho mám modřiny…“

Odcházím trochu rozpačitě, příběh měl dobrý konec, ale já jsem byla udivená, že se na tak nezvyklém místě setkávám s takovým příběhem. A protože sobotní odpoledne trávím často u jedné stařenky, vyprávěla jsem jí o tom. Oči se jí zarosily. „To víš, že život není jednoduchý,“ překvapí mne reakce: „Já také nerada vzpomínám, jak jsem jako úplně malá holka skákala v noční košilce s mamkou z okna do závějí. Bylo to nízko, nic se nám nemohlo stát, ale moc jsem se bála a nechápala proč je tatínek tak zlej, když jindy mi nosí pamlsky. Jen si pamatuji, že sousedka mi půjčila na zahřátí deku a u ní na pohovce jsem v pláči usínala…“

To je ale divná sobota, přemýšlím cestou. Tak dlouho ji znám a nic takového jsem ještě neslyšela, ale to bylo dřív. Dnes jsou přece jiné možnosti.
K večeru jdu na hřbitov, chvíle ticha, zavzpomínání, zalít květiny, zapálit svíčku. Vidím známou, mladou maminku, už jsme spolu dlouho nemluvily. Je doma s dítětem, asi to není tak lehké. „Ahoj, tak jak se vede? Co malý? A Pepa? Už jste se dlouho neukázali, ale v pátek pořádáme opékačku venku, vemte malého s sebou a určitě dojděte, stará parta vás ráda uvidí.“
Žmoulá kapesník, ohlíží se přes rameno. Nevím ani jak to přijde, sedíme na lavečce a ona vypráví: zákazy, špehování, čtení sms, výslech ohledně peněz, hádky s jejími rodiči, které končí tak, že nesmí promluvit ani s mámou. Smutek, který nekončí…?