Dobrodruh Černý: Škodovky jsou na cestování prostě nejlepší

Nedávno se výprava, která na sociálních sítích vystupuje jako komunita Stovkou sem a tam, vrátila z výletu po Balkáně a okolních státech. „Letos nás jelo deset třemi auty. Jela oktávka, moje stovka a pak jedna stodvacítka. Ta jela místo druhé stovky, kterou jsme nestačili nalakovat,“ říká automechanik Jan Černý.

Jak dlouho trvá připravit auta na takovou cestu?
Auta většinou připravujeme celý rok. Intenzivnější práce ale nastává až tak tři dny před odjezdem. Letos jsme například měli ještě den před odjezdem venku motory. Potřebovali jsme doladit několik závad, které jsme objevili na poslední chvíli. Kvůli pekelným cestám na Ukrajině jsme vyztužili nápravy.

Letos jste nejeli poprvé. Kam už vás škodovky dovezly?
Nejprve jsme jeli do Holandska. Několik let poté do Francie, pak jsme projeli Norsko a minulý rok Anglii a Skotsko.

Blansko bude hostit kuželkářskou ligu mistrů. Světový pohár družstev

Podle čeho plánujete trasu?
Trasu plánujeme většinou nahodile. Letos jsme ale na rozdíl od minulých let vybrali cíleně východ. Chtěli jsme zase poznat jinou kulturu. Mimoto nám samozřejmě přišlo vhod, že je tam levněji. Rozhodli jsme se proto, že obkroužíme Balkán a druhý týden si uděláme dovolenou v Řecku a Albánii.

Podle zpráv na webu jste letos projeli minimálně 12 států…
Z České republiky jsme zamířili do Polska. Z Polska potom do Ukrajiny, Rumunska a Bulharska. Následovalo Řecko, z něj jsme potom vyrazili do Makedonie. Dále jsme projeli Albánii, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu. Domů jsme se pak vraceli ještě přes Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko.

Všude jste ale asi nestavěli, ne?
Stavěli jsme v podstatě všude, protože stovka má malou nádrž. Ujede maximálně do tří set kilometrů. Záleží samozřejmě na terénu, když jsou někde kopce, staví se i dříve.

Když to ujede tak málo, tak proč vlastně škodovky?
Škodovky jsou nejlepší. Nejen na cestování, ale i obecně. Platí u nich to známé pravidlo, že kde nic není, tam se nic nepokazí. Dají se opravovat snadno a rychle přímo na cestě.

Jezdí s vámi nějaký technik nebo někdo, kdo se tomu alespoň vzdáleně věnuje?
Já jsem automechanik, mám i autoservis. Někteří další kluci jsou taky technicky zdatní, i když se tím třeba profesně nezabývají. Co se týče povolání, máme v sestavě takový pestrý mix. Jezdí s námi třeba elektrikář, ajťák, hostinský.

A sestava je plně pánská?
Ano, jezdíme jen s chlapy, pro ženské by to asi moc nebylo. Jsme ale všichni moc rádi za podporu našich partnerek.

Jak stará jsou auta, se kterými jste jeli naposledy?
Oktávka je novější, stodvacítka je ročník 1987 a moje stovka je z roku 1976. Stovka jako jediná jezdí už od začátku.

Vlakem z Adamova do Brna? Cestování zkomplikuje výluka na trati

Měli jste na cestě poruchy?
Poruchy jsou na každé cestě. Letos se nám třeba zasekla ložiska v alternátoru, to byla jedna z těch vážnějších. Stodvacítku jsme zase museli hasit, zajiskřila nám tam baterka o sedačku. Bylo to velké štěstí, že nám auto neshořelo. Všichni jsme se zrovna odešli koupat a všiml si toho jediný opozdilec Petr Rouchal, který to uhasil minimaxem. Pak byl ještě jeden moment, když ve škodovce praskla hadička a tekl z ní benzín docela velkým proudem. Vše se nám podařilo vyřešit.

Setkali jste se kromě poruch i s jinými krizovými situacemi?
Měli jsme problém v Řecku, kde na nás při opravě motoru zavolali policii. Přijelo pár chlapíků neoznačenými auty v civilu, prokázali se jako tajná policie a začali nás šacovat. Koukali do kapes, prohledávali auta, vysypávali batohy, brali to velmi pečlivě. Když jsem jim řekl, že je nahlásíme na ambasádu za bezdůvodnou šikanu, vrátili nám pasy a odjeli.

Na hranicích bylo vše v pořádku?
Pokud nepočítám zničující dvanáctihodinové čekání na hranicích mezi Polskem a Ukrajinou, měli jsme pouze dva problémy. Z Ukrajiny jsem vyvážel více cigaret, než povolovaly limity, tak mi je zabavili. Nakonec jsem je ale dostal zpět. Celníci byli spokojení, že něco našli, já zase že mám zpět cigarety, a s tím jsme se v dobrém rozešli. V Řecku zase celnici vadilo, že jsme měli dvacet litrů benzínu, a převážet se může jen deset. Tak jsme jeden kanystr prostě nalili do nádrže a jeli vesele dál.

Kdybyste měl jmenovat tři nejsilnější zážitky z cesty, jaké by to byly?
Nejsilnějším zážitkem je bezpochyby návštěva Černobylu a přilehlých zón. Když to člověk sleduje v televizi, neprožije to zdaleka tolik jako na místě. Tam jsme teprve pochopili to strašlivé utrpení a množství zmařených životů, které celá katastrofa přinesla. Pak máme velký zážitek z ohromných prostor vytěženého solného dolu Salina Turda. Je neuvěřitelné, kolik snědí lidé soli. Jako automobiloví nadšenci jsme si pak samozřejmě hodně užili Transalpinu.

Z čeho konkrétně máte při té jízdě tedy radost?
To se těžko popisuje, pro nás je obecně cílem cesta. Člověk za tu dobu s autem sroste. Když si pak máme třeba po pěti šesti dnech vybrat, jestli si sedneme ven na lavičku nebo do auta, auto je jasná volba. Pokud chvíli ležíme na pláži, začíná u nás taky brzy stoupat nervozita z toho, že se nejede. Proto většinou nestavíme nikde dlouho, pokud vyloženě nepotřebujeme odpočívat.

Jazz a šrot. Umělci svaří nové sochy z odpadu

Jste všichni aktivní řidiči?
Ne, někteří z nás řidičák vůbec nemají. Pro neřidiče je to ale potom náročné z jiného hlediska. Čerstvě vystřídaný řidič si chce vždy dát s někým pivo. Když je pak například ještě někdo z posádky abstinent, klade to na neřidiče vysoké nároky. Někteří už pak bývají ke konci trochu unavení.

Cestovatelé často mluví o ponorce ve skupině. Týká se to i vás?
Samozřejmě, malá ponorka k tomu vždycky patří. U nás panuje spíš mezi auty než v rámci jedné posádky. Je to dáno tím, že posádka jednoho auta se většinou za jízdy na něčem domluví a ostatní dvě auta to nevědí. Teprve po zastavení pak konfrontujeme názory, které jsou často proti sobě. Zbytek už jsou jenom uměle vyvolané konflikty. Když někdo například dělá něco schválně, protože ví, že to dalšího naštve, a podobně. Větší problémy ale nikdy nemíváme.

Kdyby se k vám chtěl někdo nový přidat, vzali byste ho s sebou, nebo už nechcete měnit stabilní tým?
Klidně, to nám asi problém nedělá. Omezilo by nás ale, pokud by se chtěly přidat celé davy lidí. Větší počet aut a osob na hranicích už dělá starosti.

Jak to máte na cestě zařízené s jídlem a spánkem?
Je pravda, že spánku je docela málo. Někdy musíme jet i přes noc, hlavně v těch teplejších oblastech. Osobně jsem ještě pořád z cesty celkem unavený. Fyzicky je to dost náročné. Co se týče jídla, máme darem od jedné firmy plechovky s různými pokrmy. Minimálně jedenkrát denně tak máme skutečně zodpovědné jídlo, jako guláš nebo svíčkovou.

Kam vyrazíte příště?
Zatím můžu říct jen to, že určitě někam ano. Nějaké plány už máme, ale zveřejníme je až tak půl roku před odjezdem. Do budoucna bychom se ale určitě chtěli podívat do Asie. Snem je pro nás Amerika, ale to je ještě hodně ve hvězdách. Pro některé z nás už by to navíc nebylo na dovolenou, ale spíše na výpověď z práce, protože bychom tam určitě zůstávali na delší dobu.

Co byste poradil někomu, kdo by se chtěl vydat autem na podobnou cestu?
Aby si nezapomněl základní náhradní součástky a dobrou náladu.

KRISTÝNA KUCHARČÍKOVÁ

Pivní pouť bude bez stánků. Řidiči neprojedou centrem Černé Hory