A jaký že je recept na tak dlouhé a spokojené manželství? „Láska,“ říká rozhodně třiaosmdesáti­letý muž.

Před slavnostní hostinou se oba manželé zahleděli do minulosti. „Uvědomili jsme si, že se máme opravdu rádi,“ podotýká Štěpánka, která je o dva roky starší než její muž. Kromě lásky vyzdvihuje v manželství vzájemné porozumění.

Jiří se zasměje: „Štěpánka nesnáší, když si pískám. Jakmile začnu zlobit, práskne dveřmi, to totiž vadí mně. Druhý den ráno jsme už ale za dobře,“ přihodí momentku.

Diamantoví ženich a nevěsta se seznámili na tancovačce v Březové. „S kamošem jsme si přisedli ke dvěma dívkám stolu. Slovo dalo slovo a z tancovačky jsem pak Štěpánku doprovázel domů,“ popisuje Jiří s tím, že dívka se ostýchala polibku. „Že prý jestli jí dám pusu, nikam se mnou zítra nepůjde. Tak jsem jí pusu nedal, abychom se potkali,“ vzpomene na roztoužené mládí pán. V té době studoval průmyslovou školu v Brně. Se svou láskou se tak viděl jednou týdně. Když začal pracovat ve Vsetíně, měl to k ní mnohem dál než z rodného Brněnce.

„Vzali jsme se a začali bydlet u manželových rodičů,“ pokračuje žena nastrojená v červených šatech. Byt byl tak velký, že když do něj nastěhovali všechen nábytek, jako by tam toho mnoho chybělo. „Pak jsme se přestěhovali do menšího do Adamova. Neměli jsme to všechno kam dát, koberce ležely pomalu na chodbě,“ pousměje se Jiří. Z tohoto města Procházkovi často mířili za divadlem do Brna.

V současnosti se chodí projít do zahrady u Senior centra, kde bydlí.

„Spojuje nás hlavně ženství a chlapství. Já pořád něco dělám a manželka nejraději spí,“ zavtipkuje Jiří.