Jak jste se dostal k dopravní policii?
Začátkem roku 1973 jsem nastoupil k pořádkové policii do Brna, protože tehdy tady na okrese nebylo místo. V té době, pokud někdo neměl známé a chtěl k policii, tak stejně musel do Brna. V Brně jsem byl do roku 74, kdy jsem na vlastní žádost nastoupil do Blanska. Tam jsem vystřídal mnoho funkcí. V roce 1990 jsem se stal náčelníkem tamní dopravní policie, u které jsem vydržel až do letošního dubna.

Jaké nároky jsou na dopravní policisty, případně na jejich šéfy?
Především to člověk musí brát víc jako poslání než jako zaměstnání. Kdyby k tomu přistupoval tak, že si jde někde na osm nebo na dvanáct hodin pracovat, aby si vydělal peníze, tak je to špatné. Slouží se noci, soboty, neděle, pátky i svátky a to nebezpečí tam přece jen hrozí, ať už na silnici od bezohledných řidičů, nebo během různých opatření proti nebezpečným pachatelům loupežných přepadení a podobně. Pokud chce člověk být dobrý polda, musí se tomu opravdu věnovat.
Musíte být i dost psychicky odolný, protože jednání některých tak zvaných pánů podnikatelů je skutečně velmi nepříjemné. Často ty policisty provokují a čekají, až slovně ujedou. Přitom ti skuteční podnikatelé, kteří něco dokázali a něco znamenají, ti se chovají slušně.

Policistům pomáhá i technika…
Dnes je technika na velmi dobré úrovni. Ještě by to chtělo trochu upravit naši legislativu, aby za zjištěné přestupky zodpovídal majitel vozidla, nikoli řidič. Došlo by tak k postihu neukázněných řidičů, kteří způsobují nenávratné následky nebo smrtelné nehody. V dobrých sedmdesáti procentech případů zahynou na silnici lidé, kteří za nic nemohli.

Neštvala vás taková nespravedlnost?
Štvalo mě to. Na některé řidiče totiž žádné domlouvání neplatí. Pomůžou jen tvrdé postihy, žádná školení či upozorňování, pouze represe.

Myslíte, že postihy pro řidiče jsou mírné?
Neřekl bych, že jsou mírné. Ten problém je spíš v zákoně. Jeho znění totiž umožňuje řidičům, kteří se dopustí přestupku, vymlouvat se na rodinu a tvrdit, že auto řídil někdo jiný. Kdyby v zákoně bylo jednoznačně napsáno, že za vše zodpovídá majitel vozidla, bylo by to jasné a případný postih by si majitel auta už řešil s člověkem, kterému vůz půjčil. Stejně devět z deseti přestupků způsobí přímo majitelé těch aut.

Když jsme mluvili o lepší technice, kterou má dnes policie k dispozici, jak to bylo před léty?
Zůstaly nám kilometry komunikací, ty moc nenarostly. Ale když jsem v roce 74 přišel z Brna na skupinu dohledu, měli jsme na měření rychlosti jen stopky. Pak jsme dostali radar, který pípnul a ukázal kolik kdo jede, ale nebylo to dokumentováno. Jezdili jsme v té době starou Dvanáctsettrojkou, dvěma Moskviči a jednou Volhou.
Hlavní rozdíl je ale v tom, že tehdy bylo v okrese osmnáct tisíc vozidel a zhruba stejný počet řidičů. Dnes je to kolem sto sedmdesáti, sto osmdesáti tisíc vozidel jen na Blanensku. K tomu je potřeba přičíst páteřní komunikace jako je silnice I/43, kde narostla kamionová doprava. To už je značné zatížení. Proto je tato silnice poznamenána velkým počtem vážných a smrtelných nehod. Je to problémová komunikace a vyžaduje denní dohled. Ten se díky spolupráci s brněnskými policisty většinou opravdu daří zajistit.

Takže se přikláníte ke stavbě diskutované silnice R43?
Určitě, vždyť si vezměte nastavení silnice I/43. Je úzká, nepřehledná, navíc v dnešní době po ní jezdí i pracovní stroje, které způsobují kolony. Nedočkaví řidiči se pak snaží kdekoliv předjíždět a to nebezpečí je tam dost velké.

Co pro vás bylo na té práci nejtěžší?
Fyzicky nejhorší bylo to, když došlo k nehodě a přišel tam někdo o život. To je asi pro každého tvrdá lekce. Když jsou to plechy, jsou to prostě plechy, ale pokud zjistíte, že tam někdo přišel o život, dítě, nebo víc lidí, tak to je vždycky tragédie.

Na tohle se asi těžko zvyká, že?
Musíte si na to zvyknout, jinak by se to nedalo dělat. U nehod záleží na všech skutečnostech, je třeba všechno podrobně ohledat, zjistit příčiny nehody a musíte se mezi tím pohybovat. Jinak to prostě nejde.

Naopak co dobrého vám tato práce přinesla do života?
To je těžká otázka. Pro mě to opravdu spíš bylo poslání, než povolání. Moje děti zpočátku vyrůstaly se ženou, já jsem s nimi nemohl být na jediné akci, pořád jsem sloužil. I o víkendech. Před revolucí nikdo nehleděl na počet odsloužených hodin. Sloužil jsem třeba několik měsíců po sobě soboty a neděle. Takovou práci jsem mohl dělat díky tomu, že měla žena pochopení, jinak by to nešlo. Ve vedoucí funkci jsem zase často vyjížděl uprostřed noci, když se stalo něco vážného. Bylo to času a času. Ale přineslo mi to především zodpovědnost. Nebylo možné se na něco prostě vykašlat, říct si, že to teď dělat nebudu. Když něco přišlo, tak se muselo jet, ať už byla situace jakákoliv. Obětoval jsem tomu i kus zdraví. Některé převrácené kamiony, to byly hodiny a hodiny vyprošťování, třeba v dešti nebo v mrazu.

Obraz dopravní policie v televizi prezentují hlavně honičky v autech. Dá se něco takového zažít i v okrese Blansko?
To je snad všude. Ujíždí ti, co něco provedli, co nemají řidičské průkazy a tak dále. Dřív jsme něco podobného zažívali výhradně v noci, teď se to stává občas i za denního světla. V posledních dvou třech letech nám zkoušejí ujíždět zejména motorkáři. Sám jsem honiček zažil mnoho.

Daří se vám tyto uprchlíky dostihnout?
Řekl bych, že u osobních vozidel tak v osmdesáti procentech případů ano.

Šlo vám někdy při práci o život?
Někdy ano. Hlavně při šetření dopravních nehod, kdy jsme se pohybovali v provozu. Jednou u Černé Hory jsem páčil blatník zaseknutý v pneumatice auta. Páčidlo mi najednou vyjelo, já jsem bezděčně zacouval tři kroky zpátky a projíždějící auto mí zezadu ometlo nohy. Občas kdyby člověk neuskočil, tak bylo po něm. Na kopci Perná mi jeptišky málem urazily nohy. Tehdy jsme při kontrole zjistili, že je na tom kopci nebezpečné náledí. Kolega šel řídit dopravu a já jsem volal na operační. Když jsem pak vylézal z auta, zařval na mě kolega, abych zalezl zpátky. Tak jsem rychle schoval nohy a těsně po tom smetlo auto plné jeptišek celý pravý bok našeho služebního vozu.

Pomodlily se za vás potom?
Nepomodlily. Jen se divily, jak se to mohlo stát.

Jako šéf dopravní policie jste asi musel být neustále připravený vyjet, že?
Jezdil jsem ke všem smrtelným nehodám, to jsem si vyhradil, protože tam je potřeba provádět vyšetřování velmi důkladně. A když byla nějaká větší nehoda, jel jsem klukům pomoct také. Často tam byli totiž jen dva policisté a té práce přitom poměrně hodně.

Plánujete se ještě v budoucnu věnovat dopravní problematice?
To ještě nevím. Nějaké nabídky jsem dostal, ale musel jsem je odmítnout s tím, že nemám čas. Teď se chci věnovat přestavbě domu v rodném Krhově a až to dokončíme, uvidí se, co dál. Určitě se ale budu dál věnovat myslivosti. Té jsem zasvětil už dvaačtyřicet let.

Takže mezi službou a hospodářstvím jste trávíval čas i v lese…
Věnoval jsem se tomu poměrně intenzivně. Žena už na to kolikrát také nadávala. Ale ono to má svoje. Někdy mě z práce bolela hlava, tak jsem vzal pejsky, šel na dvě na tři hodiny do lesa a přešlo to. U policie si často nosíte práci sebou domů. Jsou věci, nad kterými přemýšlíte i před spaním. Relaxace v přírodě je na to moc dobrý lék.

Nechybí vám služba u dopravní policie?
Zatím ne, protože mám jinou práci. Je jasné, že si vzpomenu na kolegy, to by ani jinak nešlo, ale nemám teď žádnou minutu zbytečnou.

Vy žijete tady v Krhově, odkud máte jeden z nejlepších výhledů na problematickou silnici I/43. Nemáte někdy nutkání, když se dole stane nehoda, vyrazit ji vyšetřovat?
Snažím se, aby na mě ta práce už nepůsobila. P5ed pár dny tu byla nehoda a já se tam ani nešel podívat. Nechci zůstat tak postižený prací, musím teď dělat jiné věci. Pochopitelně kdybych tam slyšel silný náraz, tak mi to nedá a půjdu se podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoc.