„Studuji ekonomickou fakultu na Mendlově univerzitě v Brně, takže pracovat natrvalo jako plavčík bych asi nechtěl, ale jako brigáda je to bezva. Baví mě to a dodává mi to takovou tu životní energii,“ prozrazuje mladý muž.

K vodě měl Zbyněk Novotný blízko už od dětství. „Plaval jsem pod plaveckým klubem ASK v Blansku, ale nebyl jsem závodní plavec. Když mi pak bylo osmnáct, nabídli mi kluci z blanenské skupiny vodní záchranné služby, jestli bych se k nim nechtěl přidat. Mě tato nabídka přišla lákavá. Bylo to něco nového a navíc je mi pomoc lidem dost blízká, takže jsem rád na jejich nabídku kývl,“ vzpomíná jednadvacetiletý student.

Než si ale mohl stoupnout s píšťalkou k bazénu a dohlížet na rozdováděné návštěvníky koupaliště, musel projít školením a zkouškami. „Bylo to asi osmdesát výukových hodin, kdy nám instruktoři vodní záchranné služby vysvětlovali vše, co je k záchranařině, jak tomu říkáme, potřeba. Po školení jsem pak dělal zkoušku. Ta se skládala z asi patnácti plaveckých disciplín, přičemž tam byla i první pomoc, a dvou teoretických testů,“ popisuje Novotný.

Zkouškou podle mladého plavčíka ale nic nekončí. „Dvakrát týdně máme plavecké tréninky a jednou za čtrnáct dní si opakujeme záchranařinu, kdy si navzájem děláme tonoucího a pak záchranáře. Samozřejmě reálná situace je vždycky jiná, ale mně samotnému, když jsem zachraňoval, to už mnohokrát hlavně psychicky pomohlo. V ten moment akce jsem si totiž vnitřně představil, jako kdyby to byl trénink, a pak už jsem jednal naprosto s klidem a stres na mě dolehl až potom,“ vysvětluje muž, který se vloni stal v blanenském aquaparku hlavním plavčíkem.

To znamená, že má pod sebou nejen všechny plavčíky a musí vyřizovat, co je potřeba, ale dává dohromady i rozpis služeb. „To je fuška. Začnu s rozpisem v březnu a skončím až na konci srpna,“ říká Novotný, který doplňuje, že plavčíci si mohou vybírat šesti nebo dvanáctihodinové služby.

Podle Novotného je při práci plavčíka potřeba mít týmového ducha. „Plavčík jako individualista nemá absolutně žádnou šanci. Přestože každý má na starosti konkrétní úsek, je potřeba, aby plavčíci věděli, že na bazéně nejsou sami. Mně osobně toto vědomí v začátcích velmi pomohlo,“ vysvětluje plavčík.

Jako každá práce má i role dohlížitele v červených kraťasech a v bílé polokošili s nápisem vodní záchranná služba svoje plusy i mínusy. „Je to fyzicky i psychicky náročné, lidé jsou někdy hodně zlí a kritizují nás. Na druhou stranu, je ale přece krásné někomu pomoci,“ uzavírá Novotný.