Rodina Salmova tak ztratila nárok na rozsáhlý majetek na Blanensku, o který přišli na základě Benešových dekretů. Marie Salmová se ale nevzdává. „Myslela jsem si, že celý spor bude vyřízený za deset let, ale ono to bude trvat dvacet. Ale vzdát se nehodlám,“ uvedla hraběnka, která teď nejvíce času tráví v Šosůvce.

Jak probíhal poslední soud a překvapil Vás jeho výsledek?

Překvapil mě už samotný průběh celého soudního jednání, kde nebylo přes velký ruch skoro nic slyšet. Ale zejména to, že městský soud nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2005. Tehdejší verdikt zněl, že se na mého otce má pohlížet jako na občana této republiky. Z posledního soudního přelíčení vyplynulo, že Ústavní soud nemá co rozhodovat vůči správním orgánům. Soudce městského soudu dokonce tvrdil, že měl otec vystoupit z nacistických organizací. Největší zádrhel je ale v tom, že on tam nikdy nevstoupil a také nic nepodepsal, což mělo jednak za následek uvalení vnucené správy a také zásadní zhoršení jeho zdravotního stavu.

K německému občanství se ale přihlásil.

To ano, ale vždy hájil češství. Německé občanství musel přijmout, protože se do zámku mohli nastěhovat Němci. Ti mu také sdělili, že když si nenechá německé občanství , vystěhují rodinu i zaměstnance. Chtěl také zabránit germanizaci celé oblasti Blanenska, která by jistě bez tohoto činu nastala. Nehledě k tomu, že tehdy se vystěhovat většinou znamenalo skončit v koncentračním táboře a válku nepřežít. Na to už se dnes moc zapomíná. A otec byl vychován tak, aby cítil zodpovědnost za svou rodinu i zaměstnance.

Vůči čemu jste měla u soudu největší výhrady?

Kromě zmíněných nacistických organizací jsme se také u soudu dozvěděli, že otec dal povoleni, aby NSDAP využívali některou z místností rájeckého zámku, což samozřejmě není pravda. Členové sdružení Bojovníci za svobodu zase přišli s tím, že na zámku měla mít i sídlo SS, což se také neshodovalo se skutečností. Na konci války tu byly sice vojenské jednotky Wehrmachtu, ale ne SS. Vždycky jsem si myslela, že říkají polopravdy.

Objevily se v případě nějaké nové skutečnosti, které by rozhodnutí soudu podpořily?

Podle soudu se nové poznatky objevily, ale přenesené výpovědi svědků přece nemůžou mít vypovídající hodnotu. Jediný skutečný poznatek, a za ten nemůžeme být zodpovědní, byl, že na okresním úřadě neměli antifašistickou německou komisi.

Co pro Vás rozhodnutí soudu znamená?

Pouze to, že se celá záležitost protáhne. Myslela jsem si, že to bude za deset let vyřízené, ale potrvá to třeba dvacet.

Jak budete dále pokračovat?

Nejprve musíme počkat na písemné odůvodnění soudu a další kroky už jsou záležitostí právničky.

Jak vnímáte skutečnost, že se celý spor táhne už tolik let a že se neustále omílají – jak říkáte – nepravdy o Vašem otci?

Občas si říkám, chudák národ, který má takovou justici. Ale za ty roky jsem zažila také pár právníků, kteří byli solidní. Nejvíce je mi líto slušných lidí, kteří tu jsou. Já se ale oklepu. Nepravdy, které občas slýchám na adresu mého otce a mého rodiny, nejsou mou hanbou. Člověk si zvykne na všechno, i na šibenici. Důležité je, že vím, jaký byl otec člověk.

Už víte, jak byste se získaným majetkem naložila?

Jistě, nejméně příštích padesát let by se to všechno pomalu spravovalo. Vždyť jen zámek v Rájci by potřeboval alespoň sto milionů korun.

Můžete pro samotné vyřešení případu udělat ještě něco víc? Například vstup do politiky už vás neláká?

Jedna zkušenost mi bohatě stačila. Politika je věc iluzorní, někteří lidé se v ní snaží jen obohatit a já jsem navíc byla vychována tak, že podobně postupovat nesmí.

Co Vás v současné době nejvíce zaměstnává?

Práce mám pořád dost. Nenudím se a ni to neumím. Dokonce mám ještě méně dovolené než když jsem byla zaměstnaná. To jsem mívala čtyři týdny, teď si vezmu volno na Vánoce a před Velikonocemi. Ale jsem zvyklá celý život pracovat. Ani na Západě nelítají pečení holubi do huby, pokud chcete uspět, musíte zabrat. Pak to jde. A Češi byli známí jako pilný a pracovitý národ. To už je ale bohužel pryč.