Na dalším svém cestování Thajskem jsme měli možnost poznat severovýchodní a východní části země.
14. prosince loňského roku jsem měl první část cesty po Thajsku za sebou. Na další putování jsem nyní vybaven základní znalostí thajštiny. Dokáži se už zeptat na směr cesty, jak je co daleko, kdy odjíždí autobus a na mnoho dalších cestovatelských věcí. Také se mi podařilo získat zkušenosti o způsobu cestování po Thajsku a zlehka nahlédnout do všedního života Thajského království a osobité mentality Thajců, spojené s národní hrdostí.
close
zoom_in
Navečer 17. prosince míříme s Radkou do Ayutthayi, kde se setkáváme s našimi dalšími spolucestovateli – Vlastou a Jaroslavem. Další den si půjčujeme kola, na kterých projíždíme městem a jeho blízkým okolím. Postupně navštěvujeme více či méně zrekonstruované chrámy dřívějšího hlavního města Siamského království. Ayutthaya je město ležící v úrodných nížinách centrálního Thajska, 85 km severně od Bangkoku.
Bylo vystavěno na síti vodních kanálů a koncem 17. století v něm žil jeden milion obyvatel. V největším rozkvětu se stalo náboženským, kulturním a obchodním centrem Siamského království. Ve druhé polovině 18. století bylo město dobyto a zničeno Barmánci. V dnešní době je Ayutthaya malým městečkem s velkým odkazem v thajské historii. Pro nás se stává výchozím bodem k dlouhé cestě na sever země do poklidného městečka Nan.
Za duchy žlutého listí
Zatímco náš autobus, stoupající vzhůru mírnými svahy mezi bavlníkovými poli a týkovými plantážemi, poklidně vrní, zjišťuji první informace o domorodém kmeni Phi Tong Luang – „Duchové žlutého listí“. Lidé tohoto kmene by se měli do dnešních dnů živit lovem a sběrem plodů a měli by obývat nepřístupné horské svahy.
Před příjezdem do města Nan, ležícího na východě severní části Thajska, zakresluji postupně do mapy tři místa pravděpodobného pobytu těchto lidí. Vybíráme lokalitu západně od Nan, do které se přepravujeme stopem. Když se blížíme k vesnicím, překvapují nás po cestě velké informační cedule se směrovníky k vesnicím kmene Phi Tong Luang.
Je pro nás velkým zklamáním, že i v těchto končinách převládá snaha udělat ze všeho turistickou atrakci. Ze získaných peněz je sice podporován venkov, ale touto snahou zároveň zanikají tradice a autentičnost jedinečných přírodních národů. Ve vesnici, před kterou byla opět velká cedule hlásající větu o finanční částce věnované thajskou vládou na rozvoj vesnice, jsme měli možnost spatřit dva starce v tradičních bederních rouškách.
Ostatní její obyvatelé měli na sobě kraťasy a trička. Ani vzdáleně nepřipomínali lidi z kmene lovců. Někde se stala chyba. Tou největší byla doba našeho příjezdu. Měli jsme sem přijet nejméně o deset let dříve.
close
zoom_in
Lidé Phi Tong Luang věří, že pokud se kmen usadí na jednom místě a bude pěstovat plodiny nebo chovat zvířata, rozhněvá tím duchy. Z tohoto důvodu si stavějí pouze dočasné chatrče z větví a listů divokých banánovníků. Jakmile listy zežloutnou, stěhují se tito lidé na další místo v džungli.
Zatímco bylo slunce vysoko nad námi a svou spalující silou přivádělo vesnici k odpolednímu odpočinku, my jsme se po rozmluvě s vesničany vydali na další cestu. Vedla nás přímo do pralesa, ve kterém jsme hledali další vesnice kmene lovců. V pralese ztrácíme stezku a dále se orientujeme pouze podle buzoly a krajinného postavení kopců.
Během dvou dnů pátrání po další vesnici potkáváme jen osamocené lovce, mající pušky s prodlouženou hlavní a přehozené vaky přes rameno. Tito lovci však nepatřili ke kmeni Phi Tong Luang.
Na severu Thajska žije sedm hlavních národů horských kmenů. Na své cestě jsem měl možnost navštívit dva z nich. A to kmeny Lisu a Karen. Přemisťuji se severně od města Chiang Mai, které je hlavním střediskem severního Thajska, k vodopádům Mok Fa Waterfall, od kterých dále pokračuji proti proudu říčky.
V cestě pokračuji sám. Spolucestovatelé se v Chiang Mai rozhodli pro organizovaný výlet za horskými kmeny. Pomalu se brodím říčním korytem, lemovaným banánovníky, za nimiž byl neproniknutelný prales. Po chvíli přicházím k dalšímu vodopádu, který se mi stává překážkou v další cestě. Musím být velmi opatrný při zdolávání bočních skalních říms, které vedou nad hučícími vodními sloupy vodopádu. Nahoře na písečném břehu nacházím první stopy civilizace. Stopy člověka a také pasti na ryby, připravené k použití. Zanedlouho, při dalším postupu proti proudu, potkávám mladého chlapce. Vkládal návnadu do pastí, jež umísťoval na vhodná místa do říčky. Tento mladík byl z kmene Lisu a bydlel v nedaleké vesnici, do níž mi ukázal cestu. Po krátké chvíli jsem už procházel kukuřičným polem a následně banánovou plantáží k malé vesnici horského kmene Lisu. Ve vesnici se kolem mě seběhly děti a za neustálého pokřikování pozdravů zvědavě pozorovaly neočekávaného návštěvníka. První dospělí obyvatelé se mě ptali, odkud přicházím a kam dále směřuji. Na otázku, kde budu spát, jsem jim odpověděl, že tady. Vládla přátelská a uvolněná atmosféra. Muži byli oblečeni do dlouhých kalhot a triček. Ženy do mnohem pestrobarevnějších oděvů. Blížící se večer začal pomalu zahalovat bambusové chýše, ohrádky s čínskými prasaty a hliněné ušlapané prostranství do tmy. Stan jsem postavil blízko jedné ohrádky s prasaty. O chvíli později jsem byl pozván vlivnou rodinou do jejich velké bambusové chýše. Pozvání jsem přijal, vyhnal děti a jejich psy ze svého stanu, sbalil ho a šel na návštěvu do hostitelova velkého domu s plechovou střechou. Přizvali mě mezi sebe do kroužku na zemi sedících a povídajících si žen a jednoho muže. Sledoval jsem jejich živý a veselý rozhovor. Všichni jsme se usmívali, až do doby, kdy jsem se zeptal, odkud jejich kmen do Thajska přišel. Muž odpovídá, že z Mongolska, jedna z žen tvrdí, že z Vietnamu. Spouští se krátká hádka, kterou vyhrává, za podpory ostatních žen, muž. Pro srovnání - příručka říká, že kmen Lisu přišel z východního Tibetu. Po krátké chvíli přinášejí jídlo a vodu. Podávají se různé druhy převážně listové zeleniny, rýže a brambory. Dnes je 24. prosince. Má štědrovečerní večeře může začít. Škoda že jsem v této chýši jediný, kdo ví, že jsou Vánoce. Mí hostitelé pravděpodobně vyznávají animistickou víru, kdy v jejich představách jsou všechny přírodní objekty obývány duchy, kteří spolu s duchy předků a nejvyšší božskou bytostí musí být neustále usmiřováni, aby neuškodili rodině nebo vesnici.
Po večeři všichni kromě Nim odcházejí. Nim je mladá žena, které je 22 let a doma má malé dítě. Umí trochu anglicky, tak se za použití „thajsko-angličtiny“ dozvídám, že chodila pouze šest let do školy a že další docházka by byla pro její rodinu finančně neúnosná. Rok školní docházky by ji stál 4000 bátů, k tomu doprava 500 bátů měsíčně, jídlo na den 20 bátů (díky zemědělství byli vesničané téměř soběstační). V současné době již šest let pracuje v textilním průmyslu a vydělává měsíčně 5000 bátů. Pro srovnání výdajů a životní situace místních – já jsem denně při svém pobytu v Thajsku za jídlo utratil zhruba 150-200 bátů (100 bátů = 60 korun českých).
Za pomoci Nim si píši zdvořilostní thajsko-lisu fráze, které na dalším putování po vesnicích Lisuů s oblibou používám. Pozdě večer jsme se s Nim rozloučili. Pomalu usínám na bambusové rohoži, s myšlenkami na domov, přátele a vánoční svátky. Jsem sám ve vesnici chudých, ale současně bohatých lidí, jejichž bohatství spočívá v jejich políčkách a územích, rodinách a tradicích. Jsem ale také ve vesnici, do které nezadržitelně proniká civilizační pokrok - usínám se zhasnutím zářivky, za zvuku vzdalujícího se vrčení motocyklu.
Další den procházím vesnicí křesťanského kmene Karenů, od kterých dostávám vánoční dárek a nabídku noclehu. Protože je ale teprve poledne a přede mnou dlouhá cesta, nabídku s díky odmítám a pokračuji dál. Procházím horami severního Thajska, navštěvuji další vesnice kmene Lisu a Karen. Zažívám krásná setkání a ve většině případů poznávám úžasnou pohostinnost lidí horských kmenů.
zoom_in
David Hlavatý
