Papuu letos navštívili s přítelkyní Alenou Žákovskou už popáté. „Láká mě to jako výzva, člověk tak pozná i své slabiny,“ říká cestovatel v rozhovoru pro Týden u nás.

Lidé k cestování žene mnohé. Někteří chtějí poznat neznámá místa, jiní hledají odpočinek. Co vás na cestování láká nejvíce?
Člověka žene touha poznávat neznámé. A já to mám zrovna tak. Přežít v pralese je dřina, často si po pár dnech říkám, co tam dělám a už se těším domů. Ty dobré vzpomínky se vynořují až s odstupem času a v bezpečí domova. Na cestování jsou, vedle zážitků i dobrodružství, krásné právě návraty domů. Člověk začne vážit i naprostých maličkostí, jako je střecha nad hlavou, pitná voda a podobně. Navíc Česká republika je jedno z nejkrásnějších míst světa.

S přítelkyní cestujete za přírodními národy. Mohl byste alespoň zmínit pár lokalit, které jste už navštívili?
Navštívili jsme všechny obydlené kontinenty, ale většinou cestujeme k rovníku. K nejdobrodružnějším patřila cesta k Pygmejům v africkém pralese Ituri. Nejčastěji míříme do jihovýchodní Asie a opakovaně na ostrov Nová Guinea. V Americe jsme nahlédli do života indiánů v Amazonii a zvlášť zajímavé bylo setkání s Tarahumary v Mexiku. Na Indiány jsme si v dětství často hráli, takže je velmi zajímavé poznat jejich skutečný tradiční způsob života, jímž někde žijí dodnes.

Za totality jste často jezdil na vandry po Česku a jeho okolí. Která ze zahraničních zemí byla řekněme vaší premiérou?
Určitě mě nejvíc oslovil první vandr do Rumunska. Tam v divokých horách jde o cestování nejenom prostorem, ale i časem, vracíte se tam o několik desítek let nazpět.

Které z navštívených míst vás nejvíce zasáhlo?
Rozhodně Nová Guinea. Je to místo, kde člověk zažije naprosto jedinečná dobrodružství. Řeky tam tečou do kopců, žijí zde jedovatí ptáci a ryby, které žijí na souši. Tohle zní neuvěřitelně, ale přitom je všechno pravda.

Řeky tečou do kopců?
Ano, Nová Guinea je druhý největší ostrov světa, napříč kterým se táhne pás Centrálního pohoří. Dosahuje až do výšky pěti tisíc metrů. Mimo horský pás ji však tvoří převážně bažinaté roviny s nízkou nadmořskou výškou. Přitom okolní moře má velký příliv a odliv, takže dopoledne voda teče do moře a odpoledne zase zpět do kopců ve vnitrozemí. Pro českého čundráka, který se orientuje podle směru proudu řeky, to byl trochu šok.

Nedávno jste se vrátil z páté výpravy na Novou Guineu. Účelem vaší cesty byla také návštěva dávného přítele. Jak setkání po letech probíhalo?
Nebylo to jednoduché. V jeho vesnici jsme ho nezastihli. V doprovodu jeho manželky a syna jsme putovali pralesem na vzdálenou misii, kde se už půl roku léčí z těžkého zranění. Setkání však bylo opět velmi radostné. Tahle návštěva byla jen jedním z cílů této výpravy. Úkolem bylo hlavně natočit filmový materiál pro časosběrný dokument zachycující proměny života domorodých obyvatele vlivem civilizace.

Jak a v čem se od nás vlastně Papuánci liší? A čeho si na nich nejvíce vážíte?
Jsou jiní, než my, nejen v chování, ale i z fyziologického hlediska. Třeba jejich stavba nohy je úplně jiná než naše. Chodidla mají velice široká, přizpůsobená blátu a pohybu ve vlhkém pralese. Liší se i v přijímání tekutin, vypadá to navenek, že nemusí skoro vůbec pít. Co se týče jejich schopností, tak my jsme tam úplná nemehla. Lišíme se i v tom, že my umíme počítat a psát a oni zas dokonale znají to své prostředí. A také se výborně dokáží dorozumívat s lidmi, kteří vůbec neznají jejich jazyk.

Jak se domorodci chovají, když do jejich izolovaného světa najednou zavítá Evropan?
Je to vždy různé, většinou by se to dalo charakterizovat obrovským překvapením. Ale na Nové Guineji si nás už dobře pamatují. Vracíme se na stejná místa, kde jsme vítáni. Čas zde nepočítají na roky, orientují se podle významných událostí. Dříve to byly kmenové války, nyní třeba, když tam přistála helikoptéra. A náš příchod je také jedním z mezníků času.

A jaký je to pocit pro vás vrátit se o několik století zpátky?
Je to zajímavé, měnit bych však nechtěl. Navykl jsem na něco úplně jiného a spousta věcí je pak problém. Třeba, že pitná voda má být průzračná. V pralese pijete vodu hnědou a nevíte, co v ní může být. Problém mi dělá i jen tak sedět na zemi. Člověk záhy ocení maličkosti, jako je možnost si doma sednout do křesla či obyčejnou židli.

Jak vypadá běžný život domorodce z Nové Guineje?
Liší se zejména v životním rytmu. Lidé tam nechodí do práce, mají tak spoustu volného času. Nikam nespěchají. Vypadá to někdy, že jsou líní. Je to však tím, že v nížinném pralese, kde hlavní složkou potravy je ságo, k obživě stačí třeba jen dvě hodiny práce denně. Život je tam mnohem poklidnější a pomalejší. Vypadá to, že mají méně starostí, to však může být zkreslený pohled.

Máte nějaký cestovatelský sen, který byste si chtěl splnit?
Plánů mám ještě spoustu, ale nyní chci hlavně zpracovat vzpomínky a zkušenosti, které jsme na cestách za posledních dvacet let nabrali. Nejdřív plánuji napsat knihu, která se celá bude týkat Nové Guineje.

Jsou ale nějaké destinace, které byste ještě chtěl navštívit?
Láká mě Rusko, zejména Sibiř v létě, kdy jsou tam dlouhé dny. A je to obrovská země, kde se s každým domluvíte. Na Nové Guineji se mluví téměř tisícovkou jazyků a ani jeden z nich neumím. Dorozumívací jazyk, indonéština, nestačí na to, abych si s nimi opravdově popovídal. To v Rusku za polární noci si u ohně krásně rozpomenete na znalost povinné školní ruštiny.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z cest?
Největší zážitek byl, když jsme v Amazonském pralese navštívili náčelníka kmene Jawalapitiů Aritana. Vyrostl jsem na Vinnetouovi a indiáni mě přitahovali odjakživa. Kmeny na horním toku řeky Xingů si dodnes váží původního způsobu života a nejsou ochotni ho vyměnit. Jsou hrdí tak, jak jsem si představoval při četbě indiánek. Ne všude tomu tak je. Domorodci na Nové Guineji naopak rychle opouští tradice. Obrazně řečeno je mění za trička a vlnité plechy.

Pamatujete naopak nějaký peprný okamžik, kdy jste se třeba bál o holý život?
I na nejvíce nepříjemné zážitky vzpomíná člověk s odstupem času v dobrém. Zhruba před patnácti lety nám asi opravdu několikrát šlo i o život. Například, když jsme ztratili cestu nebo řešili nedorozumění s domorodci. Stačí malá záminka a během okamžiku se v nich probudí bojovníci. Naštěstí vždy dobře dopadlo.

Jak moc je výprava na Guineu nebezpečná?
Guinea je obrovská, to se musí brát místa od místa. Tam, kam jezdíme při posledních výpravách, je nyní relativně bezpečno. Za posledních několik desítek let už nejsou doložené žádné kanibalské praktiky.

V poslední době se řeší problém kácení deštných pralesů zejména kvůli rozšiřování zemědělské půdy. Indiáni jsou tak často utlačováni. Jaká je situace v Papui?
Papua je specifická tím, že její reliéf je mimořádně divoký. Nachází se zde sice velké zásoby nerostných surovin, ale je velmi obtížné je těžit. Špatné zkušenosti máme i odtud. Indonéská vláda pronajala k těžbě obrovské území, kde se nachází největší zlatý důl na světě. Nadnárodní americko-japonská společnost původní obyvatele vyhnala do náhradních vesnic, kterým nedala ani jména. A k unikátní krajině se chovají bez úcty naprosto devastujícím způsobem. Samozřejmě je to špatně. Problém je v tom, že lidé, kteří tohle vítají, výrazně početně přesahují odpůrce.

Poznal jste řadu kmenů i pravou divočinu. Neláká vás někdy utéct od života, který žijete v Moravském krasu?
Já jsem se svým životem spokojený. Ale je určitě užitečné nahlédnout i do života jiných a trochu načerpat zkušenosti. Hodí se třeba i při vedení letních dětských táborů, kdy si na kmeny často hrajeme. Máme se od nich určitě co učit.

Je vůbec dobře konfrontovat domorodé kmeny naší společností. Nebylo by lepší je nechat si žít vlastní život a neotravovat je?
Ano, je to jejich svět a měl by jejich světem zůstat stejně tak, jako ten náš by měl zůstat naším. Jenže vývoj nejde zakonzervovat. Důležité je hlavně, aby je nikdo nevyháněl z jejich vlastního území.

Milan Daněk

O něm: Má padesát sedm let, pochází ze Skalice nad Svitavou. Vystudoval sociální pedagogiku a pracuje jako kurátor pro mládež v Blansku, kde i žije. Posledních dvacet let tráví několik týdnů v roce v džungli s domorodými kmeny.
Oblíbený film: filmová série Básníci
Jak rád relaxuje: během nebo s rodinou a přáteli na chatě

Letovičtí letěli do vesmíru. Na besedě s kosmonautem Vladimírem Remkem.
Letovičtí letěli do vesmíru. Na besedě s kosmonautem Vladimírem Remkem

KAROLÍNA TOMEČKOVÁ