I letošní cesta na Andamanské a Nikobarské ostrovy (leží v Indickém oceánu a jsou svazovým teritoriem Indie), ze které se před několika dny vrátil, měla souvislost s nejmenšími lidmi světa. Společně s Alenou Žákovskou se tentokrát chtěli více dozvědět o Negritech. „Část z nich žije už asi tři tisíce let v izolaci a jsou to jedni z posledních živých svědků pravěku. A ti andamanští jsou opravdu ze všech nejmenší a nejčernější,“ prozrazuje usměvavý sedmačtyřicátník.

Vrátili jste se před pár dny. Jaký to byl pocit být zase tady?
Kromě Andamanských ostrovů jsme nějaký čas strávili také v Indii, takže po návratu mi připadalo, že ulice zde jsou liduprázdné a je tu málo ruchu a vůní. (v e–mailu, který mi poslal pár hodin po příjezdu, přímo napsal: Je to šok. Žádné krávy, čisto, ticho a málo lidi.)

Co vám tam nejvíce chybělo?
Nijak jsme nestrádali, ale těšili jsme se na maso. Jedli jsme totiž jen vegetariánská jídla, maximálně občas byla nějaká ryba.

A jak vám tamní jídlo chutnalo?
Přišlo mi to všechno dost stejné. Občas jsem na zpestření měl rýži, ale jinak jsme většinou jedli placky. Oni tam totiž mají tři druhy placek, jedna je na snídani, druhá na oběd a třetí na večeři. K tomu dávají čtyři druhy omáček, takže příliš pestré to nebylo. (smích)

Původně jste letos měli jet na Novou Guineu. Jak jsem se ale dočetla, zkomplikovala se tam politická situace a člověk, který vám měl s přípravou na expedici pomáhat, už byl několik měsíců nezvěstný. Máte o něm nějaké zprávy?
Vůbec žádné, takže se obáváme nejhoršího.

Proč padla volba na Andamanské a Nikobarské ostrovy?
Už dlouhodobě pracujeme na projektu První lidé, kdy se snažíme mapovat místa, kde lidé nadále žijí jako lovci a sběrači. Andamanské ostrovy jsou značně specifické. Žijí zde lidé, kteří jsou asi tři tisíce let v izolaci, takže jsou to ti nejpůvodnější z nejpůvodnějších. V minulosti jsme tuto cestu neplánovali, protože těchto původních obyvatel zůstalo jen několik stovek a v důsledku izolace nejsou imunní vůči našim nemocem. Ani nyní se nejednalo o expedici, která by měla za cíl s nimi delší dobu pobývat. Když ale padla expedice na Novou Guineu, rozhodli jsme se pro Andamany. Chtěli jsme zjistit, jak to s nimi nyní ve skutečnosti vypadá. Měli jsme totiž k dispozici značně rozdílné informace. Byly tak extrémní, že třeba jedni tvrdili, že tito lidé jsou v izolaci a každého, koho vidí, zastřelí a druzí, že v Port Blairu, v hlavním městě Andaman, jsou cestovní kanceláře, které k nim pořádají zájezdy.

Jaká tedy byla pravda?
Zjistili jsme, že na každé informaci něco je. V současné době tam žijí čtyři kmeny. Všechny byly v minulosti známé svou nevraživostí vůči každému vetřelci a nyní je na tom každý kmen jinak. Nejpočetnějším kmenem bývali Velcí Andamanci, kteří se v minulosti skládali z deseti podskupin a bylo jich sedm tisíc.V roce 1973 jich už ale bylo jen sedmnáct. Tento kmen je už několik desítek let zpacifikovaný, chodí oblečení a žijí v míru. Na ostrově, kde žijí, sice jsou v izolaci, nelze se za nimi podívat, ale jsou podporovaní vládou a také se zvýšila jejich populace. Je jich nyní třicet šest, a aby se oživila jejich krev (v takto malé izolované skupině totiž došlo k neplodnosti), žijí s nimi v manželství i dvě Indky. Druhým kmenem jsou Ongiové, o kterých jsme měli nejvíce informací. V letech 1952 až 1953 s nimi totiž s přestávkami žil Ital Cipriani, který je popsal a spřátelil se s nimi a od té doby zůstali Ongiové přátelští i k ostatním přistěhovalcům. Za nimi jsme se chtěli podívat, ale získat povolení do jejich rezervace bylo nemožné. Shodou okolností jsme ale několik Ongiů viděli, protože jsme na Malém Anadamanu, kde žijí, byli zrovna v době, kdy se jim narodil devadesátý šestý příslušník kmene. Hned jak jsme to zjistili, jsme tedy běželi do porodnice a šest Ongiů jsme viděli. Nesměli jsme jim ale nic dávat, ani je fotit či natáčet. Na Malém Andamanu, který je opravdu nádherný (popisuje, že tam byly liduprázdné pláže a krásné korálové útesy), jsme také potkali jiný přírodní národ – Nikobarce. Na Andamanech se také dělí čas na před a po tsunami (v prosinci 2004) a přírodní národy tuto katastrofu přežily vesměs bez ztrát na životech. Oni totiž vycítili, že se něco děje, a tak utekli do hor. Vesnice, ve kterých Nikobarci žijí, je zhruba dva kilometry od Hutbay, kde právě bylo mnoho mrtvých, ale Nikobarcům se nic nestalo. Ptali jsme se jich, jak si to vysvětlují a oni říkali, že lidi v Hutbay zajímá zlato a bohatství, zatímco je to nezajímá, a proto je tsunami nesmetla. Tsunami na Nikobarce ale i tak měla dopad, protože přišli o všechny své domy. Různé humanitární organizace jim tam začaly pomáhat a nyní žijí v nových vesnicích s elektřinou. (popisuje také, jak jim jeden kluk vykládal, co tsunami předcházelo: „Napřed bylo zemětřesení a pak obrovské ticho. Matka mi řekla, že je to divné, tak jsme utekli pryč. Když jsme se pak později vrátili, náš dům už nestál.“)

Zmínil jste se o Velkých Andamancích a Ongiech. Co další dva kmeny?
Třetím kmenem jsou Jarawové, kteří žijí na čtyřech ostrovech na svém území v rezervaci a byli až do roku 1998 k cizinců nepřátelští. (doplňuje, že ale nepřátelští byli až posledních tři sta let po špatných zkušenostech z kolonizátory, že předtím nebyli bojovní a navštívil je například už Marco Polo) Přes jejich rezervaci je nyní vybudovaná silnice, takže jsme tudy cíleně projížděli autobusem a pokaždé je viděli. Přes kontakt s civilizací jsou stále nazí a žijí dál svým způsobem života.Na té silnici je velmi přísný režim, je zakázané fotit a natáčet, jezdí se tam jen v koloně a za doprovodu policistů. Jarawové nemají rádi, když je někdo fotí nebo natáčí a pokud to i přes zákaz cizinec dělá, začnou na něho házet kameny. Není ale pravda, jak uvádí téměř všechny zdroje, že stále každým rokem zabijí několik přistěhovalců. Veškerý kontakt s nimi je však nadále zakázán, takže ani dárky, které jsme pro ně měli připravené, jsme neupotřebili.

Co jste jim chtěli dát?
O Jarawech je známo, že úplně milují červenou barvu a mají rádi banány a tabák. Dovezli jsme jim červená trička a čepice. Ono to je vcelku jedno, co to je, jen když je to červené, oni to stejně roztrhají a udělají si z toho ozdobné sukně a čelenky.

A co čtvrtý kmen?
To je naprostá rarita. Jedná se o Sentinelce a ti ještě nikdy nikoho nevpustili na území svého ostrova. Získali jsme starší filmové záběry jiných expedic, které se o kontakt pokoušely. Jejich členové jim v rychlosti vyhodili na břeh ostrova dary a pak z lodě pozorovali, co oni na to. Sentinelci ale vyběhli s luky a mířili na ně. To je snad poslední kmen světa, který si takto zbraněmi nadále hájí svůj způsob života.

Předpokládám tedy, že jste se o nějaký kontakt s nimi ani nepokoušeli.
To tedy ne, tam se nikdo nedostane. Veškeré fotky, které existují, jsou z helikoptéry nebo z lodi.

Podle vašeho vyprávění jste nemohli primitivní národy točit ani fotit. Byla tedy vaše expedice úspěšná?
Jsme spokojení. Zjistili jsme pravý stav věci, a to je hlavní. A nějaký filmový materiál máme také.

Jaké jsou plány do budoucna?
Předchozí expedice byly vždy tak specifické, že jsme jezdili jen ve dvou. Málokoho by asi bavilo jet přes půlku zeměkoule a tam pak třeba několik dnů shánět po úřadech povolení, aby si mohl vyfotit a nafilmovat nějaké malé černé kudrnaté lidičky. (úsměv) Letos ale chceme projekt První lidé dokumentárním filmem zakončit, takže příští rok plánujeme už ve více lidech vyrazit do Tibetu.