Do Osla nakonec odletěl. „Před odletem mi nepřipadlo, že nějakým způsobem riskujeme. I když přiznávám, že nebylo moc příjemné myslet na to, že se něco podobného může opakovat. A že já u toho můžu být,“ poznamenal třiatřicetiletý Čeladín.

Jaké jste měl před odletem informace o situaci v Oslu?
Sledoval jsem internet a věděl, že v Oslu vybuchla bomba, která zabila několik lidí. Já jsem obecně k médiím, hlavně k těm českým, zdrženlivý. Dost často totiž přehánějí. V ten moment jsem to moc neřešil, jestli je naše cesta do Osla nebezpečná, nebo ne. Ale každopádně to nebyl zrovna příjemný pocit.

Neuvažoval jste o tom, že let nakonec zrušíte?
Ne. I když mámě jsem o tom, co se tam děje, raději řekl až v letadle. Aby nepanikařila. V letadle samozřejmě všichni výbuch rozebírali. Češi i cizinci. Ale ohrožený jsem se necítil.

Co se dělo po příletu do Osla?
Přistáli jsme asi v devět večer na jednom z menších letišť přibližně sto kilometrů jižně od Osla. Na letišti hlídkovala spousta vojáků se zbraněmi. Kontrolovali jen vybrané pasažéry. Vše bylo v klidu. Žádný zmatek, panika. Cesta autobusem do hlavního města utekla rychle a bez zdržení. Čekal jsem, že budou nějaké masivní kontroly a zátarasy policistů na okraji města. Ale nic. Hodinu před půlnocí jsme dorazili do Osla. Kdyby člověk nevěděl, co se stalo, asi by nic nepoznal.

Jak daleko jste byli ubytovaní od místa pumového útoku?
Asi tři sta čtyři sta metrů. Na místo výbuchu jsme se ráno šli podívat. Pár bloků a ulic bylo zavřených, hlídkovali tam vojáci. Ale jinak v okolí nešlo moc poznat, jaké neštěstí se stalo. Pohled na místo exploze však nebyl příjemný. Vytlučená okna, střepy, vojáci se zbraněmi. Moc jsme se tam proto nezdržovali. Bylo to hodně depresivní. V očích lidí, co na pietních místech zapalovali svíčky a nosili květiny, bylo vidět, jak je to moc zasáhlo. Muselo to být strašné. Proto jsme se snažili centru vyhnout. Navštívit památky a zajímavosti v jiných částech města.

O masakru na nedalekém ostrově Utoya jste nevěděli?
Já jsem se o masakru na ostrově dozvěděl až v sobotu odpoledne ze zpráv BBC v televizi v hotelu. Ty záběry byly šílené.

V neděli už začaly okolí místa tragédie v Oslu zaplňovat tisíce lidí se svíčkami a květinami…
Byl to velmi silný zážitek. Těžko popsatelný. Emoce, slzy. Ale zároveň to bylo jakési semknutí obrovské masy lidí. Ke katedrále v centru Oslo, kde bylo pietní místo, chodili se svíčkami lidé všech národností.

Stejně emotivní byly i záběry z uctění památky mrtvých minutou ticha…
Já v tu dobu byl zrovna v přístavu. Vše se v pravé poledne zastavilo a bylo ticho. Ne minutu, ale pět. Tento moment mi z paměti hned tak nezmizí.