O víkendu se s přítelkyní Alenou Žákovskou a synem Štěpánem vrátili z africké Etiopie. „Afrika nás vždycky přitahovala. Navázali jsme na předchozí expedice, kde jsme poznávali současný život přírodních národů. Tentokrát jsme navštívili údolí řeky Omo na jihu Etiopie. Žije tam velmi pestrá plejáda původních etnik. Jejich život je známý, nejeli jsme nic objevovat, ale chtěli jsme zjistit, zdali a jak se do jejich života promítá cestovní ruch. A protože se také věnujeme vytrvalostním běhům, vyhradili jsme druhou část expedici fenoménu etiopského běhu,“ řekl Deníku krátce po příjezdu Daněk.

Mezi domorodé kmeny se z hlavního města Addis Abeby vypravili po vlastní ose tamní hromadnou dopravou. Na jih jeli dva dny a urazili zhruba šest set kilometrů. „Addis Abeba je velkoměsto s třemi a půl miliony obyvatel. Mrakodrapy a hlavní bulváry vypadají honosně, ale všude okolo jsou obří slumy. Bída, špína, kam se člověk podívá. Obrovské množství lidí, kteří žebrají o peníze. Bělocha nikde nepotkáte. Cestovní kanceláře vozí turisty do atraktivních míst přímo z letiště. Realitu běžného života v Africe moc nepoznají. Místní moc nechápali, proč necestujeme jako ostatní bílí, a co tam vlastně děláme,“ dodal muž.

ZVYKY NEMĚNÍ

Podle něj se dostali do míst, kde obyčejní lidé žijí po staletí prakticky stejně. Chodí téměř nazí, jediný oděv zhotoví z kozí kůže, pasou kozy, krávy, někteří se částečně věnují i zemědělství nebo včelaří. I když je civilizace relativně blízko, pokrytí signálem slušné a relativně levné, v domorodých vesnicích se prostě zastavil čas. Školní docházka je na periferii naprosto zbytná věc. Ve změti desítek místních dialektů je velká část tamního obyvatelstva stále negramotná. „Žijí prakticky pořád stejně a nemají důvod a vlastně ani možnost to měnit. Mají dobytek, nějak se uživí, nic jiného neznají. Ve městě by zřejmě skončili ve slumu.

Vědí, že turisté existují, ale do jejich vesnic jich přijde mizivé množství, že jejich způsob života nezmění. Dodržují své zvyky a tradice. Jinde je běžné, že turistika ovlivňuje jejich život, když se přizpůsobují jejich představám a požadavkům, třeba ve výrobě suvenýrů. V místech, která jsme v Etiopii navštívili to, ale tak naštěstí nebylo,“ poznamenal Daněk.

V navštívených vesnicích stále platí, že movitý muž se tam pozná podle počtu manželek a velikosti stáda skotu. „Manželek si může pořídit několik. Stále platí, že za ženu zaplatí dohodnutým počtem krav. Například u Hamarů si může dovolit až čtyři ženy. Každé musí pak postavit chýši a starat se o její živobytí. Poněkud bizarním znakem společenského postavení muže je vlastnictví samopalu. Jedná se výlučně o sovětský typ Kalašnikov, stejný, s jakým jsem kdysi sloužil na vojně. Sousední kmeny jsou tradičně nepřátelské, takže stáda se potřeba hlídat před případnou krádeží. Ale střelbu jsme zde nikde neslyšeli.

V případě konfliktu by zřejmě přišlo na oštěpy, protože náboje jsou drahé. Mít přes rameno samopal je rozšířeno v povodí řeky Omo napříč kmeny. Ale jinak jsou zvyky, zejména způsoby zdobení žen, velmi různorodé. Například u Mursiů si dospívající děvčata do spodního rtu vkládají velké hliněné talířky. Aby to bylo možné, musí si proříznout spodní ret a nechat si vyrazit dva až tři zuby, “ popsal další z bizarností cestovatel.

FENOMÉN BĚH

A jak výprava viděla z první ruky světovou velmoc z pohledu běhání? Opravdu zde potkáte elitní běžce na každém kroku, jak se často říká? Podle Daňka je tohle velký mýtus. „Samozřejmě Etiopané mají obrovskou výhodu v tom, v jakých nadmořských výškách žijí a jak jsou stavění. Za úspěchy stojí ale obrovská dřina a velmi tvrdý trénink. V žádném případě neplatí, že někoho splaší na pastvě a pošlou na olympiádu. To jsou báchorky. Ale úspěchy etiopských běžců jsou zde velkou motivací a příkladem, jak si zajistit lepší život. Talentovaných běžců je zde obrovské množství a všichni mají cíl dostat příležitost v některém z tréningových center. Ví, že je to možnost, jak se dostat na závody v zahraničí a dobře si vydělat. Je to velký sen mnoha kluků a holek o lepším životě,“ řekl Daněk.

V hlavním městě Etiopie se jim podařilo navštívit i legendárního běžce Wami Biratu. Letos má údajně oslavit neuvěřitelné sto sedmé narozeniny. V roce 1960 byl císařem vyslán na maratonský běh na olympiádě v Římě. „Jenže několik dnů před olympiádou onemocněl a na poslední chvíli ho nahradil Abebe Bikila. Wami ho předtím v nominačním závodě porazil o dvě minuty. Abebe Bikila se pak svým senzační suverénním vítězstvím proslavil po celém světě, když bosý získal pro Afriku první zlatou medaili. Setkání s „praotcem etiopského běhu“, jak je právem Wami označován, byl pro mě největší zážitek. Běhal ještě v devadesáti čtyřech letech a na jeho úspěchy se dodnes nezapomnělo. Měli jsme štěstí, že nám setkání zprostředkoval průvodce etnografického muzea, který před léty studoval v Praze a uměl česky. Pan Wami Biratu je už téměř slepý a velmi špatně slyší. Ale ani moc nečekal na otázky a vyprávěl nám téměř dvě hodiny. Setkali jsme se u něj doma. Pořád má v sobě vojenský dril. Nepřipustil focení bez toho, aby se předtím nepřevlékl do sportovního. Vzpomínal, že závodil i v Československu, ale nevyhrál, protože sněžilo a byla mu velká zima. Před rozloučením nám ještě předváděl jak stále pravidelně cvičí, “ přiblížil jedinečné setkání cestovatel z Blanska.