„Hlavním naším cílem je pomáhat bližnímu svému v nouzi. Snaha podávat pomocnou ruku všem, kteří ji potřebují, ani nemusí mít dlouhodobé problémy, ale potřebuji akutní pomoc. Hlavně je pro nás důležité posuzovat každý lidský příběh jako jedinečný a neškatulkovat,“ vysvětluje ředitelka blanenské oblastní charity Jana Sedláková s tím, že nejvíce z asi stovky pracovníků vyráží den co den do terénu nabízet přímou pomoc s řešením aktuálních problémů.

Ústavy a domovy

Podle ní se nabídka pomoci pro druhé od počátků charity v Blansku hodně proměnila. „Dříve nebyl zákon o sociálních službách. Lidé znali jen domovy důchodců a okresní ústavy pro zdravotně postižené. Pečovatelské služby se zaměřovaly třeba jen na rozvážení obědů. Nebyl nikdo, kdo by přišel za starou babičkou, která si zlomila nohu a týden ležela bez pomoci na podlaze, protože ji nikdo nepostrádal,“ popisuje ředitelka.

Dodává, že lidské osudy jsou stále stejné, jen okolí je vnímá jinak. „Zdravotně postižení se chtějí integrovat, nestojí o bezcílné bloumání po chodbách ústavu. Také se daří odkrývat i domácí násilí, pracovat s oběťmi týrání, poradit jim, co můžou dělat dál,“ líčí Sedláková.

Podobnou pomoc vyhledala třeba Dagmar Žigová. Už čtyři měsíce žije v azylovém domě v Boskovicích. „Bydlím tu i s dcerami. Pomáhají mi shánět bydlení, je tu i zábava pro děti, jezdíme na výlety. Jsem spokojená,“ přiblížila.

Nejen charita ale pomáhá. Jí zase pomáhají lidé, kteří problémy nemají. „Přispívají ve sbírkách penězi či oblečením, ale často si také všímají okolí a upozorňují třeba na to, že je divné, když sousedku už týden neviděli vyjít z domu. Máme i hodně dobrovolníků, nejvíc jich je asi v Centru PRO. Protože to je činnost, kterou rodiny dělají samy pro sebe. Přišly na to, že rodinný život lze trávit aktivně a baví je to, mají nejpestřejší program,“ líčí ředitelka.

Po celou dobu

V charitě Sedláková pracuje celých těch dvacet let. Za tu dobu zažila třeba zprovoznění non-stop Linky důvěry či poradny pro krizové situace Okno dokořán. Tam pomohli i Karlu Kašpaříkovi, po městě známém také jako Králi Šumavy. Deset let byl bezdomovec. Od loňského podzimu však obývá chatu v zahrádkářské kolonii nad městem. „Za to, že dostávám důchod, vděčím ženám z blanenské charity. Vše vyřídily a úředníci mi jej nakonec zpětně přiznali. Za ty roky to byly velké peníze a já si mohl koupit chatu,“ chlubí se Kašpařík.

Paní Marie zase vděčí za pěkné poslední chvíle života se svým mužem sestřičce z domácí hospicové péče. „Mohli jsme si užít poslední společné hodiny, vzpomínat, usínat spolu. Během návštěvních hodin v nemocnici bychom to nestihli,“ doplnila žena.

Dvacáté výročí charita oslaví několika akcemi pro veřejnost. Jednou z nich je i čtvrteční koncert Hradišťanu. Už je ale vyprodaný.