V sobotu se v blanenském krytém bazénu konal jubilejní dvacátý ročník. Závodilo přes šedesát vodních záchranářů z celé republiky. Jednotlivci i smíšené štafety. Své schopnosti si mohli vyzkoušet také příchozí. „Přišel jsem se podívat na vnuka, jak závodí. Je to hodně tvrdý závod. Já už bych ho dneska nezvládl. Mám roky. Ale v mládí jsem byl u výsadkářů a mám výcvik, takže bych do cíle určitě doplaval. Je to zajímavá a pro diváky atraktivní akce. Škoda jen že o tom asi moc lidí nevědělo," usmívá se za sklem vestibulu lázní s výhledem na bazén Jan Souček z Blanska.

Dodal, že vodní záchranář musí mít velmi dobrou kondici. „Když zachraňují lidi, musí mít něco naplaváno a také sílu. Není to žádná legrace někoho tahat z vody. Když ale trošku odbočím, připadne mi, že spoustě mladých kluků dneska chybí vojna. Alespoň zkrácená. Mají špatnou kondici, nudí se a taky by si určitě srovnali spoustu věcí v hlavě.

Podle Jiřího Rydvala, předsedy místní skupiny Vodní záchranné služby Blansko Českého Červeného kříže, není potřeba jednotlivé disciplíny měnit. Za dvacet let, co Blanenští závod pořádají, přibyla před časem jen smíšená štafeta a závod pro veřejnost. „Štafetu a závod pro veřejnost jsme udělali jako takové zpestření. Štafeta je mezí závodníky velmi oblíbená. Disciplíny nemá cenu měnit. Nemohli bychom tak porovnávat časy z předchozích let. Blanenskou dvěstěpadesátku chceme organizovat i v příštích letech. Rádi bychom se v počtu ročníků dostali do veteránské kategorie nad čtyřicet let," doplňuje Rydval s tím, že dvacátý ročník zakončila tancovačka ve Spešově.

Než se však šli záchranáři bavit, čekal je ve vodě ostrý souboj s vlastním tělem a stopkami rozhodčích. Závod Blanenská dvěstěpadesátka se skládá z pěti na sebe navazujících padesátimetrových plaveckých disciplín, které mají simulovat skutečný zásah při záchraně tonoucího. Ženy i muži mají stejné podmínky. A počítá se samozřejmě výsledný čas. Před startem sobotního závodu platil rekordní čas 4:29,86 bývalého závodního plavce Michala Špačka. Domácí borec ho zaplaval v roce 2009.

Mezi nejnáročnější úseky patří uplavat padesát metrů v montérkách nebo stejnou vzdálenost urazit s plastovým barelem plným vody. Ti nejlepší to zvládnou pod pět minut. Závod není jen o hrubé síle a o tom, že má někdo naplaváno. Rozhodují často detaily. „Uf, je to masakr. Nejhorší pro mě byla padesátka v těch montérkách. Jak se nasáknou vodou, jsou těžké jako kámen a táhnou člověka ke dnu. Kdo si to nezkusí, tak neví, o čem je řeč. V mém případě o čas nejde, je to o doplavání, abych to vůbec přežil," hlásí těsně po dokončení závodu devětačtyřicetiletý Vladimír Tomášek ze Sokolova.

Do Blanska jezdí už léta s dalším záchranáři. „Je to taková výměna. U nás na podzim pořádáme podobný závod, kam zveme záchranáře z Blanska a na jaře jedeme zase my sem. U nás ale nastupují smíšené štafety, kde plavou jednotlivé úseky různí lidé. Tady to musí člověk zvládnout sám a je to síla," dodává ramenatý muž.

S nástrahami dvěstěpadesáti­metrové tratě se statečně perou i ženy. „Je to hodně náročné. Ale na druhou stranu i úžasný pocit, když člověk závod zvládne a doplave. Nejvíc zabrat mi dalo plavání s barelem. Člověk musí mít něco naplaváno a také mít fyzičku. Rozhoduje ale také technika a dobré nervy. Nesmí se zmatkovat. To všechno platí i u ostrého zásahu," říká Zdeňka Řezáčová z Plzně, která v Blansku kromě závodu jednotlivců zvládla i štafetu.

Místní skupina Vodní záchranné služby Českého Červeného kříže v Blansku zajišťuje už od roku 1982 záchranářský a zdravotnický dozor v krytých lázních Blansko. Také na blanenském koupališti a na některých koupalištích v okolí.