Nedávno na mistrovství světa v maďarském městečku Balatonfüred zdolal Michal Krška za osmačtyřicet hodin rovných tři sta kilometrů a k tomu ještě pár set metrů navrch. Takovou vzdálenost spousta lidí neurazí za celý život ani na kole. Krška přitom před deseti lety prodělal zástavu srdce a lékaři mu do těla voperovali defibrilátor.

„Když mi bylo při závodě nejhůř a vypadalo to, že to vzdám, tak mi táta poslal zprávu, která mě rozbrečela, ale zároveň neskutečně nakopla. Napsal, že jsou na mě doma všichni hrdí, hlavně děda v nebi, a že on mi pošle kousek energie. Zafungovalo to, závěrečné hodiny na trati jsem vydržel a třístovku zdolal,“ dělí se o radost se čtenáři Deníku blanenský vytrvalec.

Balatonfüred je známé lázeňské a rekreační středisko, třetí nejnavštěvovanější v regionu kolem maďarského jezera Balaton. Kršku tam ale v žádném případě rekreace nečekala. Naopak brutální galeje. Ty podstoupil už při více než půlročním velmi tvrdém tréninku, ve kterém naběhal koňské dávky kilometrů.

„V podstatě jsem na tu dobu hodil rodinu přes palubu a doma toho moc neudělal. Moc děkuji, ženě a dcerám, že to se mnou vydržely. V zimě jsem naběhal nejvíc za celý život. Stovky tréninkových hodin a kilometrů. V práci naštěstí dělám na počítači a manuální práce minimálně, tam jsem mohl fungovat normálně,“ vrací se ke tvrdé přípravě běžec.

Trenér k narozeninám

Největší obavy měl z toho, že před mistrovstvím světa na přelomu května a června onemocní. Neměl k tomu daleko, a to vlastní chybou. „Asi deset dní před závodem jsem doběhl z lesa a šel vyzvednout děti na hřiště. Zdrželi jsme se tam. Byl jsem líný se jít domů převléct do suchého a prochladl. To jsem si pak strašně vyčítal. Kdybych marodil a lehl, tak bylo mistrovství v háji,“ dodává.

Běžec z Blanska zdolal 300 kilometrů. Byl jsem jako voják při Blitzkriegu, říká | Video: Deník/Jan Charvát

Od manželky dostal ke čtyřicátým narozeninám, které oslavil letos v lednu, speciální dárek. Profesionálního trenéra. „Michal doma pořád vykládal, že v tréninku nemá systém a neví se s ním rady. Tak dostal ke čtyřicátinám dárek. Ale kdybych věděla, co nás čeká doma za peklo, tak bych si to rozmyslela,“ vstupuje do rozhovoru běžcova žena Lucie.

Se svojí troškou rychle přispěchá i starší z jeho dvou dcer. „Táta vždycky doběhl, ležel na gauči a pak spal. Máma se zlobila, že je vyřízený a nic doma nedělá,“ hlásí děvčátko a spiklenecky mrká na maminku. Ale hned dodává, že táta je borec. „Uběhl tři sta kilometrů a dostal medaili. Fandili jsme mu se sestrou a mámou celou dobu,“ popisuje náročný závod školačka.

Na trati byla pro Kršku manželka s dětmi velkou vzpruhou, bez nich by prý takovou vzdálenost neurazil jen stěží. Výpravu k Balatonu pojali jako rodinný výlet. Pro blanenského běžce to byl jeden za splněných životních snů. „Už jen samotná účast na mistrovství světa pro mě byla velká čest. Neběžel jsem za sebe, ale za Česko. Navíc to neskutečně stmelilo vztah s mojí úžasnou ženou, která mi dělala během celého závodu skvělou podporu, společně s našimi dvěma dcerami. Pracovaly jako jeden úžasný tým a já si to užíval. Děti mi veškerý čas, který byly na trati, úžasně fandily. To byl pro mě hnací motor. Každé kolo jsme si plácli, někdy dali i pusu,“ vzpomíná na závod Krška.

Podpora rodiny a fanoušků

Toho na dálku kromě dalších členů rodiny podporovala také řada fanoušků. Nejen z rodného Moravského Krumlova ale také z Blanenska, kde už jedenáct let žije. „Jsem velký extrovert a posílal jsem na sociální sítě během závodu množství fotek a videí. Kamarádi mi to ve velkém komentovali a posílali svými reakcemi neskutečnou zpětnou vazbu. Ta mě hnala a také dohnala až na vysněnou metu tří set kilometrů,“ usmívá se blanenský vytrvalec.

Poblíž Balatonu se běhalo na klikatém zhruba kilometr dlouhém okruhu. Během závodu ho vydatně zkrápěl déšť. To při tak dlouhé distanci znamená velký problém a zvýšené riziko puchýřů. „Od začátku, kdy začalo silně pršet, jsme se to snažili řešit operativně. Na puchýře jsem totiž extrémně citlivý. Silikonové návleky na boty přestaly velmi brzo fungovat a já měl boty durch. Manželka vymyslela plán B a dala mi ponožku, na ni igelitový pytel na odpadky, obstřihla jej a na něj další ponožku. Celkem to fungovalo. Naštěstí si na ultra vozím po zkušenostech z minulosti více párů bot, aby bylo do čeho přezouvat. Teď jsem měl šest párů a vyplatilo se mi to,“ říká Krška.

Na trati patřil se svými devadesáti kily mezi nejrobustnější běžce. Před tvrdým tréninkem měl přitom ještě o pět kilo víc. „Mám váhu spíš jako jamajský sprinter než ultramaratonec. V této komunitě jsem díky tomu takový exot. Já v tom ale vidím naopak výhodu. Při krátkých závodech na deset kilometrů mě o dvacet třicet kilo lehčí chrti šmiknou klidně o pět minut. Při ultra je podle mě ale vyšší váha spíše výhoda. Tělo jede na vlastní tukové zásoby a zvlášť druhý den to bylo dost poznat,“ obhajuje pro běžce atypickou postavu ultramaratonec.

Za osmačtyřicet hodin závodu podle svých slov nespal ani minutu. Měl při něm několik delších pauz a poslední hodiny už spíš šel než běžel. A co při extrémní výzvě jedl a pil? Energii dočerpával rýží, těstovinami s masem, vajíčky nebo toasty. Vypil také po menších dávkách asi deset ležáků. Doušky piva při podobných štrekách prý fungují dokonale a parádně osvěží.

„Prvních devětatřicet hodin jsem zvládl naprosto skvěle a bez závažnějšího problému. Připadal jsem si jako voják na pervitinu při Blitzkriegu. Něco neskutečného. Byl jsem taky pořádně nadopovaný úžasnou atmosférou na trati, fanoušky a rodinou. Měl jsem natrénováno a moc si to užíval. Jenže pak přišel tvrdý náraz do zdi a rázem jsem byl na odpis. Čekal jsem tři hodiny, až začne svítat. Sluneční záře mě tentokrát ale nenakopla jako obyčejně a já byl v háji. Psal jsem na tátovi, že je konec, že tu třístovku nedám a půjdu spát. To jsem měl za sebou nějakých dvě stě osmdesát kilometrů. Pak přišla ta zmiňovaná sms zpráva a já to dal,“ hlásí svérázný chlapík z Moravského krasu.

Jak dál?

Poslední minutý závodu si už doslova užíval. Nakonec ve své kategorii do čtyřiačtyřiceti let skončil čtvrtý a celkově osmatřicátý, druhý nejlepší z české výpravy. A co má v plánu dál? „Tak to si ráda poslechnu, protože Maďarsko měl být poslední závod. Jsem moc zvědavá, kam se to posouvá?“ zbystří v závěru rozhovoru Krškova manželka.

Její muž říká, co doma slíbil. Že letošní sezona bude poslední ve znamení velkých ultramaratonských akcí. Zadní vrátka však nechává trošku pootevřená. „Za sedm týdnů se v Kladně běž mistrovství republiky ve čtyřiadvacetihodinovce. Součástí je i osmačtyřicetihodinovka. Chci tam jet. Pokud zopakuju výkon z Maďarska mám velkou šanci vyhrát, to by pro mě bylo něco neskutečného. No a když jsme jeli od Balatonu domu, tak jsem z legrace nadhodil, kde bude děti příští rok mistrovství světa? Přece v Polsku! Neuděláme si tam zase výlet,“ směje se Krška.

Do smíchu mu ale rozhodně nebylo před deseti lety, kdy u něho došlo k srdeční zástavě. Nebýt včasného zásahu budoucí manželky, která ho do příjezdu záchranky oživovala masáží srdce, a záchranářů, mohl zemřít.

„Před zástavou jsem hodně sportoval. To mi možná také zachránilo život. Protože srdce sportovce se podaří resuscitací nahodit pravděpodobněji, než srdce gaučáka. Defibrilátor mi voperovali v září roku 2014. Běhat jsem začal hned za měsíc. Takže to letos bude deset let. Zatím mi dal dva výboje, nikdy se to ale nestalo při sportu. A co moje lékařka? Nemá s tím problém, je v tomto progresivní a podporuje mě,“ uzavírá povídání Michal Krška.