Hvězdy budoucnosti naleznete ZDE
Hudební talent se u šestnáctileté Diany Musilové z Petrovic projevil už v dětství. Osm let se učila hrát na flétnu a přemýšlela, že by zkusila také klavír. „Všichni mi říkali, že hrát klidně můžu, ale že ho nelze jen tak naložit na záda a někam odnést,“ vzpomíná sympatická černovláska. V té době navštěvovala její kamarádka hodiny akordeonu a Dianu nástroj okamžitě zaujal. „Líbila se mi jeho barva, jeho zvuk i to, že byl zajímavý – na jedné straně knoflíky, na druhé klávesy,“ popisuje první dojmy a dodává, že si pořád lámala hlavu, jak na něj může člověk jenom hrát. Ze zvědavosti to tedy jednou vyzkoušela a od té chvíle se harmonika stala jejím smyslem života. Dodnes nemá žádný jiný koníček a věnuje jí všechen volný čas.
Po šesti letech na umělecké škole zvládla zahrát v podstatě cokoli. „Baví mě spíš modernější přednesy a ze všeho nejradši hraji tango,“ podotýká Diana s tím, že právě rozsah žánrů a stylů je velkou výhodou akordeonů. Z oblíbených autorů jmenuje postmodernistu Astora Piazzolu i klasika Johanna Sebastiana Bacha.
Když před rokem zazářila v krajském kole ve hře na akordeon, rozhodla se, že její další metou bude konzervatoř. Začala dojíždět na konzultace ke svému budoucímu profesorovi Miroslavu Morysovi, který v nadějné muzikantce objevil skrytý potenciál a na jedno ze setkání místo harmoniky donesl bajan. „Získal ho od studenta konzervatoře, který navštěvoval dva obory a chtěl s bajanem skončit,“ popisuje Diana okamžik, kdy poprvé držela v náručí jeden z typů ruského akordeonu, jenž se od klasického liší v tom, že má místo kláves knoflíky.
Nástroj za 230 tisíc
„Má menší rozsah než klasická harmonika, ale více barev. Navíc mi ho bylo líto, protože ležel ve skříni a nikdo na něj nehrál,“ usmívá se dívka, která doma rozbila prasátko a stala se novou majitelkou netradičního hudebního nástroje za dvě stě třicet tisíc korun. O necelé čtyři měsíce později už vystupovala s bajanem před komisí na přijímacích zkouškách.
„Měla jsem tak hroznou trému, že jsem myslela jen na to, abych to už měla za sebou,“ vzpomíná a jedním dechem dodává, že si vůbec nepřipouštěla, že by se na konzervatoř nedostala. „Ani jsem nepřemýšlela, co jiného půjdu dělat, kdyby to nevyšlo.“
Dianě se sen splnil a od září se stala jedinou studentkou, která se v Brně na konzervatoři učí hře na bajan. Občas se jí prý stýská po klasické harmonice, ale po sedmi měsících už by neměnila. „Technicky je mnohem náročnější na něj hrát, stále se ještě musím soustředit na knoflíky a zapomenout na klávesy, ale zato mám daleko větší možnosti v repertoáru nebo v dynamice,“ chválí si Diana nástroj, na který cvičí čtyři hodiny každý den.
Po konzervatoři by talentovaná dívka ráda pokračovala i na vysoké škole. Na JAMU se však akordeon neučí už sedmnáct let, proto přemýšlí nad studiem v zahraničí. „Uvažovala jsem o Rusku. Mám hrozně ráda jejich jazyk, líbí se mi jejich historie, architektura, ale hlavně je Rusko kolébkou mého nástroje,“ vypráví Diana a vyzdvihuje ruskou vášeň k hudbě. „Nejsilnější hudební zážitek jsem prožila v Olomouci, kde vystupovali Alexandrovci,“ vzpomíná a pro zhodnocení jí stačí jedno slovo: „Nádhera.“
