Byl to víkend před začátkem jara. Lidé zřetelně označení žlutými hvězdami se museli shromáždit na náměstí U Vážné studny v Boskovicích. Odtud se přesunuli na tamní vlakové nádraží. Drtivá většiny z nich tehdy Boskovice viděla naposledy.

Sobota čtrnáctého a neděle patnáctého března 1942 byly de facto začátkem konce Židů v Boskovicích a okolí. V těch dnech bylo z města deportováno čtyři sta padesát osm židovských obyvatel do Brna a odtud pak do Terezína a do koncentračních táborů. Po druhé světové válce se jich vrátilo pouhých čtrnáct. Sedmdesáté výročí tragické kapitoly v dějinách města si Boskovičtí připomenou v úterý.

Vzpomínkové setkání začne ve čtyři hodiny odpoledne v Muzeu Boskovicka. Hlavním pořadatelem je Klub přátel Boskovic. „Je to už sedmdesát let. Byli to naši spoluobčané. Zvlášť v dnešní době se sluší tehdejší hrůzy připomenout,“ uvedl Jiří Bušina z klubu. Podle něj setkání začne vzpomínkou na tehdejší události a zájemci se seznámí s projektem Naděje. Díky němu studenti boskovického gymnázia před několika lety vypátrali poslední boskovické Židy, kteří přežili holokaust, a natočili jejich osobní výpovědi. Výstupem projektu je mimo jiné dokumentární film.

Vedení boskovické radnice na úterý pozvalo do města zástupce Židovské obce Brno. „S panem starostou je přijmeme na radnici a pak se společně půjdeme podívat, jak postupují práce na opravě synagogy a budovy bývalé židovské školy. Zúčastníme se i vzpomínkových akcí,“ řekla místostarostka Boskovic Jaromíra Vítková. Podle ředitelky Muzea Boskovicka Dagmar Hamalové události roku 1942 významně zasáhly do dějin Boskovic a měly vliv na další vývoj města. „Židovské město v podstatě ze dne na den osiřelo,“ dodala.

Ke vzpomínkám na pohnuté události se připojí i občanské sdružení Výlet Praha, které loni v Boskovicích uspořádalo akci nazvanou Židovskou čtvrtí. „V šest hodin se shromáždíme na náměstí U Vážné studny, stejně jako tehdy před lety Židé. Zapálíme svíčky a vydáme se na nádraží. Bude to evokovat tehdejší odchod Židů z tohoto místa. Na nádraží necháme svíčky tiše dohořet,“ popsala Lenka Sedláčková ze sdružení. Ta doporučuje, aby zájemci měli svíčky nějak chráněné, například ve sklenicích. „Uvidíme, kolik lidí se k nám připojí, ale na počtu nezáleží. K pietní vzpomínce se připojujeme proto, že se naše aktivity vážou k židovské čtvrti, osudu zdejších lidí, historii těchto míst. Letos na polovinu května chystáme v židovském městě další projekt nazvaný Jiná procházka, bude mít charakter happeningu,“ doplnila Sedláčková.

Studentům boskovického gymnázia se podařilo vypátrat tři Židy z Boskovic, kteří přežili holokaust a byli ochotni o tom mluvit. To bylo v roce 2005. Dnes z těch tří žije už pouze Eva Morris v Izraeli. „Kdybychom s projektem přišli o pár let později, už by v podstatě nebylo koho se ptát,“ míní profesorka gymnázia Světlana Trefná, která tehdy studenty vedla.

Většina boskovických Židů ovšem štěstí neměla a holokaust nepřežila. Jako dítě hlavně s kluky v boskovické židovské čtvrti kamarádil Jaroslav Koutný. Ten se na konci padesátých let usadil v Praze, ale na Boskovice nikdy nezapomněl. Svoje vzpomínky z dětství zachytil v postavičkách Boskovického betléma, k němuž napsal i knihu. V betlému má svoje místo například i jeho židovský kamarád Fricek, ztvárněný v betlému dokonce dvakrát – jako Baltazarovo páže a chlapec, který klečí se svou lékárničkou. V knize k němu Koutný promlouvá takto: „Dnes vím, že měli mít vaši starší víc rozumu. Místo hádání se o místo v synagoze vás měli včas poslat do bezpečí: tebe Fricku, Roberte, Karle, Jendo, Maxi. Čekali jsme na vás po válce, a nikdo se nevrátil. Stále tě vidím, jak klečíš před tím vaším skrovným obydlím, ukládáš do lékárničky různé potřeby, abys mohl na cestě pomoci sobě i druhým. Příští den jsi odešel do pekla koncentráku. Bez rozloučení.“

Jaroslav Bránský zažil odchod Židů z Boskovic a napsal o nich několik knih. Říká: Chtěl jsem, aby se na Židy nezapomnělo

Učitel, spisovatel, překladatel Jaroslav Bránský z Boskovic měl v pohnutých březnových dnech roku 1942 krátce před čtrnáctými narozeninami a studoval na gymnáziu. Po letech napsal o boskovických Židech několik knih.

Pamatujete si z těch dnů něco?
Vybavuji si nějaké útržky. Odejít musela například židovská rodina, která žila v přízemí domu, kde jsme bydleli. Vzpomínám si, že jiný soused před odchodem srdceryvně líbal práh svého domu. Moc jsem tomu nerozuměl, kam vlastně jdou. O nějakých koncentračních táborech jsme vůbec nic netušili.

Byli mezi Židy nějací vaši kamarádi nebo spolužáci?
Jistě. Odešel třeba odnaproti asi o dva roky starší chlapec. Loučili jsme, netušili jsme, že navždy.

Měly vaše zážitky z dětství vliv na rozhodnutí napsat knihy o Židech v Boskovicích?
Ano. Píšu o tom i v předmluvě knihy Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického 1939– 1945. Po studiích a po působení na severní Moravě jsem se v roce 1959 vrátil do Boskovic. Když jsem procházel židovské město, tak jsem si uvědomil, že je zde díra v historické paměti. Začal jsem pátrat, co se s Židy vlastně stalo. Bral jsem to tak, že je potřeba o tom napsat, aby se na ně nezapomnělo. Postupně jsem publikoval, co jsem vybádal v archivech a dozvěděl se od pamětníků.

Jak lidé z Boskovic brali to, že po válce se z jejich letitých sousedů v podstatě nikdo nevrátil?
Byl to takový dvojí pohled. Jedni byli rádi, protože se nastěhovali do jejich domů. Ti druzí byli nešťastní, že ten se nevrátil, o dalším se nic neví, že je to všechno pryč.

Profesorka gymnázia Světlana Trefná vedla studenty při projektu Naděje: Holokaust pak nebrali jen jako něco z učebnic

Profesorka boskovického gymnázia Světlana Trefná vedla kolektiv studentů, kteří téměř dva roky pracovali na projektu Naděje. Studenti vypátrali v Německu, v Izraeli a v USA tři Židy z Boskovic, kteří holokaust přežili a byli ochotni o něm mluvit. Projekt vyvrcholil v roce 2005 premiérou filmu Naděje.

Proč jste se tehdy do projektu Naděje vlastně pustili?
Bylo to v roce 2004. Navazovali jsme na projekt mapování náhrobků na židovském hřbitově. Studenti chtěli pracovat na něčem dalším, tak nás napadla historie boskovických Židů a holokaustu vůbec vzhledem k dějinám Boskovic.

Jak jste přeživší Židy vypátrali?
Podařilo se nám dostat se k jednomu z nich a ten už nás navedl na další. Měli jsme kontakt i na jednu paní v Londýně. Ale ta slušně odmítla spolupráci, k té historii se už nechtěla vracet.

Jak projekt s odstupem několika let vnímáte?
Beru ho jako jeden z našich prvních, ale velmi dobrých projektů. Tehdejší gymnazisté už dnes mají třeba vystudované vysoké školy a pořád na tu tehdejší práci v dobrém vzpomínají. Dělali jsme fotografie, panely, navštívili jsme koncentrační tábory, mluvili jsme s pamětníky, točili film. Studenty to citově zasáhlo, uvědomili si spoustu věcí. Holokaust už nebrali jako něco vzdáleného z učebnic.

Jste ještě nějak v kontaktu s těmi pamětníky, se kterými jste osobně mluvili?
Vznikla tam vazba, se všemi jsme byli i poté v kontaktu. Bohužel pan Ticho i pan Brüll už před časem zemřeli. Takže si píšeme už jen s paní Morris, naposledy asi před měsícem jsem jí posílala nějaké fotografie z Boskovic.