Kliknutím zvětšítePětatřicet let uplynulo od tragické noci z 25. na 26. dubna 1986, kdy v černobylské atomové elektrárně explodoval jaderný reaktor. Celému světu připomněl tuto katastrofu před dvěma lety seriál Černobyl z koprodukce americké HBO a britské Sky. Vzbudil obrovský ohlas a pozornost v mnoha zemích včetně Česka, pro jednu ženu však byl výjimečný ještě něčím jiným. Zjistila, že ji léčí.
Sociální psycholožka a novinářka Sofia Moskalenková žije v současnosti ve Spojených státech, ale v době katastrofy byla docela obyčejná kyjevská školačka. Její domov dělilo od atomové elektrárny necelých sto kilometrů a o tom, co se tam v onu noc stalo, několik dní vůbec nic nevěděla.
"Byla slunečná sobota a většinu dne jsem strávila venku, kde jsem si hrála z ostatními dětmi z našeho činžáku," vzpomínala před dvěma lety na osudný víkend v článku "Byla jsem dítě Černobylu", který si získal velkou mezinárodní pozornost.
"Zavřete si okna, je to zlé"
Hry vydržely dětem až do chvíle, kdy je matky přivolaly otevřenými okny k večeři. "Jedli jsme bramborovou kaši a mleté hovězí karbanátky a obloha za okny otevřenými dokořán byla modrá. Několik dní jsme se o Černobylu vůbec nedozvěděli," vzpomínala.
Radiace z havarované elektrárny se ale šířila. Byla ve vzduchu, na zem se snášela s kapkami deště. A v Kyjevě se objevily první autobusy přivážející evakuované obyvatele a zaměstnance Černobylu, jejichž oblečení i zavazadla kontaminoval radioaktivní spad, čímž se ve městě šířilo další záření. O tom všem ale Sofia ani její rodiče stále neměli ani tušení.
"Jednoho dne k nám přišla naše sousedka Olena, která pracovala jako výzkumnice v kyjevském Ústavu jaderné fyziky, bez jakýchkoli okolků zatáhla mou matku do pokoje a zavřela za sebou dveře. Uvnitř jí pak oznámila, že v atomové elektrárně došlo k výbuchu a že záření z reaktoru uniklo ven a v Kyjevě už se dostalo na nebezpečnou úroveň. Prý máme radši zavřít všechna okna a já musím místo školy zůstat doma," vyprávěla Moskalenková.
Prý se jí tehdy nezdálo být možné, že by Olena mohla mít pravdu a vláda se mýlit. Jak by mohl jeden člověk vědět víc než moskevské vedení státu, které má na všechno ty nejlepší odborníky? "Co Olena říkala o radiaci, znělo jako strašidelná pohádka: nevidíte to ani necítíte, nemůžete se toho zbavit prosetím ani uvařením v horké vodě, ale může vás to zabít. Otřela jsem si zpocené ruce do sukně."
V následné diskusi tří rodin sdílejících společný byt ale došly všechny ženy k závěru, že Olena přehání, aby se pochlubila svou odborností. Malou holčičku to uklidnilo, usoudila, že všechno bude asi v pořádku.
"Vědí, co dělají"
Televizní seriál Černobyl Sofia Moskalenková zpočátku nesledovalaa. Protože se jí ale na něj neustále někdo vyptával, nakonec si po uložení dětí do postele pustila všech pět epizod najednou.
"Tu dobu zachytil do nejmenších detailů. Měli jsme stejný popelník z foukaného skla a stejné regály, jaké se tam objevily v bytě Valerije Legasova. Nosila jsem úplně stejnou školní uniformu. A měla jsem ji na sobě i pár dní po výbuchu, když jsem cestou do školy uviděla, jak se po bulváru pomalu valí obrovský kropicí vůz. Ze dvou trysek pod jeho kabinou stříkala voda a točil se v ní obrovský válcovitý kartáč, který drhl mokrý asfalt. Něco takového jsem dosud viděla vždycky jen před velkými svátky. Na zastávce trolejbusu bzučel dav lidí spoustou diskusí, několikrát jsem zaslechla slovo Černobyl," vyprávěla vědkyně a novinářka.
V trolejbusu zaslechla od dvou žen poprvé slova o rakovině způsobené radiací. Když dorazila do školy, všimla si, že ve třídě tři děti chybějí. Byly nemocné, nebo zůstaly doma kvůli té divné věci, o které mluvila Olena? "Učitel se ale zdál být stejně klidný a vyrovnaný jako kdykoli předtím. Znovu jsem si zlehka vydechla. Vláda, učitel, moje matka - oni vědí, co dělají."
V následujících dnech konečně vystoupili v televizi vysocí straničtí funkcionáři a všechny ujistili, že "požár" v Černobylu je pod kontrolou. Ale ve dvorech, v hromadné dopravě, v obchodech s potravinami si lidé špitali něco jiného. Prý první hasiči, kteří šli do Černobylu, začali umírat. Desítky tisíc lidí se prý musely evakuovat a nechat všechno doma. "S mámou jsme toho moc neměly, ale neuměla jsem si představit, že bych doma nechala svou knihovničku."
Spolužák, který měl za tátu milicionáře, pak holkám pod vymámeným slibem mlčení prozradil, že vojáci jezdí do Černobylu ve zvláštních ochranných pomůckách, a když se vracejí, musí projít speciální chemickou sprchou. Chybějících dětí ve škole den ode dne přibývalo. Kropicí vozy s kartáči začaly umývat ulice ve dne v noci.
Další sousedka Moskalenkových Irena byla zadobře s lidmi, co se vyznali na černém trhu, takže si dokázala na jednu noc zapůjčit Gigerův detektor a přinesla ho do bytu. "Zkusili jsme ho nad mlékem, nad vejci, nad chlebem. Pokaždé v něm začalo praskat, jakože ty věci kontaminovalo záření. Nahlas jsme přemýšleli, jestli není ten detektor vadný. Irena musela detektor druhý den vrátit, ale to praskání mi pořád znělo v hlavě…"
Evakuace na Krym
Až koncem května oznámila sovětská vláda, že děti školního věku se musí z Kyjeva povinně evakuovat. Na jak dlouho, nesdělila.
"Chtěla jsem zůstat doma. Ale byla jsem velká holka. Chápala jsem. Při cestě vlakem na Krym jsem našla útěchu v jeho drncání, ve známých tvářích spolužáků, ve sladkém čaji, který nám podávali v hliníkových hrncích se skleněnou vložkou. Možná to nebude tak hrozné, pomyslela jsem si, možná budeme pryč tak měsíc jako o prázdninách, a pak se vrátíme domů. Mýlila jsem se," psala novinářka.
Evakuace trvala tři měsíce a spíše než prázdniny připomínala výcvikový tábor. Bez knížek, za to s přísným režimem. Sofia přemýšlela o útěku a návratu domů do Kyjeva, ale když vybídla kamarády, aby se k ní připojili, jenom krčili rameny. Kde by po cestě spali, jak by se najedli, co kdyby je chytila milice?
Zhruba v té době se u dívenky rozvinula dermatitida. Tělo i hlava ji svědily tak, že si několikrát rozškrábala temeno až do krve. Mezi prsty a v loketních jamkách se objevily šupinaté skvrny - běžný důsledek vystavení radiačnímu záření. Byla si jistá, že dostala rakovinu. A začala cítit hněv, protože jí došlo, že sovětská vláda jí lhala.
Seriál pomohl
Vylíčení sovětských stranických funkcionářů v seriálu Černobyl sklidilo u některých lidí kritiku kvůli nereálně lidskému přístupu. Skuteční sovětští lidé by také nepochybovali o fungování režimu tak, jak se to v seriálu přihodí chemikovi Valeriji Legasovi ztvárněnému Jaredem Harrisem. "Kdyby nevěděl, jak to chodí, v životě by neměl laboratoř," poznamenala na konto seriálu Newyorčanka Masha Gessenová.
Ani běloruská jaderná fyzička Uljana Chomjuková, ztvárněná Emily Watsonovou, by ve skutečnosti asi tolik neusilovala o to najít a sdělit pravdu, protože by si dobře uvědomovala, že by si tím vystavila stopku pro své další působení.
Sofii Moskalenkové ale právě takové vylíčení událostí podle jejích slov pomohlo. "V roce 1986 jsem u zodpovědných dospělých neviděla nic než prázdné pohledy a sevřené rty. Proto jsem tak vděčná seriálu za každou odchylku od sovětského průběhu. Nakonec jsem přece jen mohla sledovat reakce, které jsem toužila vidět, když mi bylo deset. Někdo tehdy měl při poslouchání vládních lží praštit do stolu a všechny ty pokrytce seřvat. Protože to nikdo neudělal, zdálo se, že si své pocity vymýšlím. Protože nikdo ničeho nelitoval, vypadalo to, že si stěžuji pro nic za nic. Když jsem se dívala na seriál, měla jsem pocit, že konečně někdo diagnostikoval chorobu, kterou ti, kdo ji netrpí, jen těžko pochopí, nebo v ní dokonce vůbec nevěří."
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
