Kliknutím zvětšíteKdyž Clint Eastwood začal před více než deseti lety připravovat životopisný film J. Edgar o legendárním prvním řediteli FBI Johnu Edgaru Hooverovi (s Leonardem Di Capriem v titulní roli), ujistil před jeho uvedením Hooverovu nadaci, že film nebude „zobrazovat otevřený homosexuální vztah“ mezi Hooverem a jeho dlouholetým asistentem a také partnerem Clydem Tolsonem. Byl to vztah, který měl ve své době potenciál Hoovera zničit. A o jeho zničení mnoho vlivných mužů opravdu velmi stálo.
Utajovaná homosexualita ovlivnila pravděpodobně také mnohé ředitelovy postoje – zejména jeho pozoruhodně vstřícný postoj k americké mafii.
Prezidenti se ho báli
První a dosud nejdéle sloužící ředitel amerického Federálního vyšetřovacího úřadu (FBI) setrval v této funkci neuvěřitelných 48 let. Ve svém křesle zažil a přežil světovou hospodářskou krizi i vzestup pouličního gangsterství, druhou světovou válku, mccarthyovský hon na komunisty z 50. let, válku v Koreji, obě karibské krize i závody v dobývání vesmíru.
Když před 50 lety, 2. května 1972 J. Edgar Hoover zemřel, velebil ho tehdejší prezident Richard Nixon veřejně jako „jednoho z velikánů a národní symbol odvahy, vlastenectví, žulové poctivosti a integrity“. V soukromí si ale ulevil: „Ježíšikriste! Ten starej sráč!“
Jen o několik měsíců dříve totiž usiloval se svými poradci o Hooverovu rezignaci, přesvědčený, že jestli ho nedokáže odstranit, odstraní Hoover jeho. Úplně se nemýlil – brzy poté byl donucen k rezignaci v důsledku aféry Watergate, v níž byl klíčovým utajeným zdrojem reportérů Woodwarda a Bernsteina Hooverův někdejší náměstek Mark Felt.
„Většina amerických prezidentů měla důvod se Hoovera bát. Nebo je přinejmenším znepokojovalo, čím se jeho FBI stala. Harry S. Truman během svého působení v prezidentské funkci napsal: ‚Nechceme žádné gestapo ani tajnou policii, ale FBI směřuje právě k tomu… Edgar Hoover by dal oko za to, aby měl nad vším kontrolu, a všichni kongresmani i senátoři se ho bojí,‘“ napsal v textu pro britský deník Guardian spisovatel Anthony Summers, autor knihy „Oficiální a důvěrné: tajný život Edgara Hoovera“.
Nástup při první rudé panice
Hoover se narodil v roce 1895 ve Washingtonu v rodině Anny Marie a Dickersona Naylora Hoovera. Jeho otec pracoval jako vedoucí tiskové divize amerického pobřežního a geodetického výzkumu. Během let první světové války vystudoval mladý Edgar práva na Univerzitě George Washingtona.
„Už během svého dospívání se v mysli uzavíral před problémy, které měly jeho době dominovat. Ve školním debatním kroužku horoval proti tomu, aby ženy získaly hlasovací právo, a byl i proti zrušení trestu smrti. Nikdy nesnesl být v něčem druhý. Podle svých příbuzných nedokázal nikdy tolerovat nic, co nebylo úplně dokonalé, a zřejmě se i bál, aby se osobně s lidmi příliš nezapletl,“ tvrdí Summers.
Po skončení první světové války nastoupil Hoover v roce 1919 na ministerstvo spravedlnosti, kde se stal vedoucím zpravodajské sekce, jež měla mapovat potenciální nepřátele státu. Jeho prvním šéfem byl americký státní zástupce a politik Mitchel Palmer.
V té době začalo Spojené státy poprvé obcházet „strašidlo komunismu“. Strach z bolševismu vedl k tomu, že se letům 1917 až 1920 přezdívá ve Státech „první rudá panika“. Hoover s Palmerem pocítili nebezpečí možného bolševického teroru během jedné noci, kdy došlo k výbuchu osmi bomb v domech senátorů, soudců a politiků, kteří proti komunistům bojovali. Sám Palmer explozi jen náhodou přežil.
Hoover se dostavil na místo atentátu a překvapilo ho, že nikdo pořádně nezajišťuje důkazy. Vzal proto tuto věc do svých rukou a začal řídit celé vyšetřování, což mu vyneslo v jeho 24 letech post šéfa nově založeného Vyšetřovacího úřadu (slovo „federální“ bylo přidáno až ve 30. letech 20. století).
Jako svého prvního asistenta si vybral muže jménem George Ruch, jenž se stal jednak jedním ze dvou jeho klíčových spolupracovníků, jednak byl Hooverovi oddán do té míry, že i své vlastní syny pojmenoval po něm. Jeho další předností bylo to, že neměl žádné zbytečné skrupule. Například neváhal vyjádřit svůj údiv nad tím, že by se levičákům mělo „dovolovat mluvit a psát, jak chtějí“.
Hoover s Ruchem začali využívat a dokonce upřednostňovat nově vzniklou pravomoc deportovat lidi, považované za členy radikálních organizací. Nechávali také špehovat právníky, kteří zatčené zastupovali. Mimo jiné nechali půl století sledovat budoucího soudce Nejvyššího soudu Felixe Frankfurtera, jehož považovali za „nejnebezpečnějšího muže ve Spojených státech“.
Tajný republikán
Hoover nikdy nevstoupil do žádné politické strany a tvrdil o sobě, že je „apolitický“. Soukromě ale přiznal, že byl ve skutečnosti oddaným celoživotním zastáncem Republikánské strany. Tajně toužil být prezidentem a zvažoval kandidaturu proti Franklinu D. Rooseveltovi, v němž viděl „podezřelého levičáka“.
V době začínajícího mccarthismu zvaného též „druhá rudá panika“ vyjádřil Hoover senátorovi Joe McCarthymu veřejně podporu krátce předtím, než McCarthy prohlásil, že Trumanovo ministerstvo zahraničí ukrývá 200 členů komunistické strany. Hooverovi agenti pak podstrčili senátorovi spisový materiál, aby ho mohl využít ve svém nechvalně známém inkvizičním tažení proti možným komunistickým podvratníkům ve veřejné sféře. Veřejně ale popřeli, že by něco takového udělali.
Na druhé straně lze Hooverovi přiznat mnohé zásluhy. „Vyčistil úřad, který byl proslulý korupcí a neefektivitou, a nahradil ho sborem agentů, kteří se stali synonymem pro bezúhonnost,“ zmiňuje Summers.
V době rozkladu a dezorganizace pátracích služeb dokázal Hoover přijít s moderností a koordinací. Vybudoval první federální banku otisků prstů a jeho identifikační divize nakonec nabídla okamžitý přístup k otiskům 159 milionů lidí. Jeho kriminalistická laboratoř se stala nejpokročilejší na světě. Vytvořil také Národní akademii FBI, jakýsi West Point pro budoucí policejní vyšetřovací elitu.
Public relations především
Všechny tyto úspěchy Hoover šířil do světa prostřednictvím promyšlené propagandy, kterou mělo na starost jeho osmé oddělení, oficiálně nazývané „Záznamy zločinnosti a komunikace“.
Tato divize vytvářela a systematicky podporovala obraz FBI jako organizace zajišťující právo a pořádek a jejího ředitele vykreslovala jako bojovníka za spravedlnost, který odvážně čelí mravnímu úpadku a anarchii. Hoover současně využíval její služby k tomu, aby jako viníka všeho zla a dekadence (včetně případné změny vnímání sexuální normálnosti, proti které Hoover zuřivě bojoval možná právě kvůli vlastní potlačované homosexualitě) líčila politickou levici.
Zobrazování Hoovera jako neohroženého potírače zločinu nabralo na důrazu zejména ve 30. letech minulého století, kdy v důsledku hospodářské krize a prohibice zesílilo pouliční gangsterství. Že se světově proslulými staly příběhy Bonnie a Clydea nebo pistolníků a únosců „Machine Gun Kellyho“ (skutečným jménem George Kellyho Barnese), Johna Dillingera či Alvina Karpise, byla mimo jiné zásluha právě Hooverova propagandistického úsilí. Podle Summerse si Hoover přisoudil i osobní zásluhy za vypátrání únosce a vraha malého synka slavného amerického letce Charlese Lindbergha, přestože toto pátrání ve skutečnosti vedli jiní federální agenti.
Skrytý rasista
Jako Jižan vyznával Hoover navenek k jiným než bílým rasám nadřazený ochranitelský postoj, podle Summerse měl však ve skutečnosti rasové předsudky, které ho vedly k tomu, že utrpení černých Američanů úmyslně přehlížel a útoky na ně spíše toleroval.
„Nebudu posílat do domů FBI pokaždé, když nějaká negerka řekne, že jí znásilnili,“ cituje Summers Hooverova slova, která prý slyšel od nejmenovaného úředníka ministerstva spravedlnosti, jenž byl svědkem tohoto ředitelova postoje. Agenti FBI se za Hoovera zaměřovali podle Summerse daleko častěji a více na černošské militanty než třeba na Ku Klux Klan.
V 60. letech vynaložil Hoover velké úsilí na to, aby prokázal, že Martina Luthera Kinga i jeho hnutí řídí ve skutečnosti komunisté. Když King dostal Nobelovu cenu míru, Hoover prý zuřil. Po aktivistově zavraždění protestoval proti tomu, aby se den Kingova narození slavil jako státní svátek.
„To vše mohlo mít v pozadí osobní důvody, které si dnes málokdo uvědomuje – o Hooverovi se totiž šuškalo, že má sám černé předky. Jeho první fotografie ukazují, že měl zamlada poněkud negroidní zjev, s nápadně pokroucenými vlasy. Drby na toto téma se ve Washingtonu hojně šířily a ať už to byla pravda nebo ne, Hoover si toho musel být vědom. Možná právě úzkost z tohoto pocitu formovala způsob, jakým se choval k černochům – stejně jako jeho narážení na na homosexuály, protože se potýkal s vlastní homosexualitou,“ uvádí Summers.
Údajný ochránce mafie
Zřejmě nejkontroverznější kapitolou Hooverova životopisu je jeho vztah k americké mafii. Třebaže v 50. letech minulého století její vliv rostl a sílil, šéf FBI proti ní nijak nezasahoval. Dokonce hlasitě zpochybňoval závěry vyšetřovacího výboru senátora Estese Kefauvera, podle nichž „celostátní zločinecký syndikát známý jako mafie“ v USA opravdu existuje. Hoover to opakovaně popíral a shazoval i zprávy svých vlastních agentů, které Kefauverovy závěry potvrzovaly. „Je to blbost,“ opakoval.
Podle Summerse za tím mohla stát právě Hooverova utajovaná homosexualita. Mafie o ní věděla a mohla ho přes tuto jeho slabinu vydírat. „Spoluzakladatel syndikátu Meyer Lansky měl prý Hooverovy fotky při nějaké intimní gay situaci a Carmine Lombardozzi, který byl známý jako ‚italský Meyer Lansky‘, zase tvrdil: ‚J. Edgara Hoovera máme v kapse,‘“ píše Summers.
Vydírání přitom byla taktika, již Hoover zřejmě sám dobře ovládal a při svém kontaktu s politiky také uměl používat. „Název mé biografie ‚Oficiální a důvěrné‘ je převzat z názvu skupiny spisů, uložené v zamčených skříních v Hooverově kanceláři. Podle oficiálního sečtení po jeho smrti měl 883 spisů o senátorech a 722 o kongresmanech,“ uzavírá Summers.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
