Kliknutím zvětšíteOpuštěná a vybydlená vesnice Imber se již bezmála půldruhého století nachází ve výcvikovém prostoru britské armády na křídové planině Salisbury Plain v jihozápadní části středojižní Anglie. Po tisíc let představovala izolovanou komunitu nacházející se přes deset kilometrů od jakéhokoli obchodního centra, a většina jejích obyvatel pracovala na poli nebo vyráběla potřeby pro zemědělce. Od 90. let 19. století skupovalo její domy britské ministerstvo obrany. Zbylých asi 150 místních obyvatel se muselo vystěhovat během druhé světové války, kdy se z vesnice stalo cvičiště.
V roce 1942 se na tomto cvičišti odehrál incident, který byl za války utajen a dlouho se o něm nemluvilo ani po válce. Přestože lidé v širším okolí o něm věděli, více se začal připomínat teprve v posledních deseti letech.
Prokleté pondělí
Třináctý duben 1942 připadal na pondělí. Od rána bylo mlhavo, což je v dané roční době v jižní Anglii běžné. Na cvičišti Imber se přesto připravovalo ke vzletu dvanáct stíhacích letounů britského Královského letectva (RAF), konkrétně šest hurikánů (Hawker Hurricanes) ze 175. stíhací perutě a šest spitfirů (Supermarine Spitfires) z 234. stíhací perutě. Nad cvičištěm měly předvést taktickou ukázku vzdušného boje proti pozemním cílům.
Akce byla nácvikem pro nadcházející veřejnou demonstraci schopností stíhacího letectva u příležitosti připravované návštěvy britského premiéra Winstona Churchilla, který chtěl předvést cvičiště Imber náčelníkovi štábu americké armády Georgi Marshallovi (právě Imber se měl stát již brzy cvičištěm, na němž se budou v Británii připravovat na invazi do Evropy americké jednotky).
Nácviku se účastnila také řada vojenského pozemního personálu, včetně několika příslušníků britské domobrany. Jedním z vojáků byl také britský desátník Ernest Travis, jemuž bylo v té době teprve 23 let. Už brzy se měl stát jednou z 25 obětí neštěstí, k němuž při cvičení došlo. A o němž se Travisův o rok mladší bratr George dozvěděl celou pravdu až o 70 let později, v roce 2012, kdy se na cvičišti konečně uskutečnil vzpomínkový ceremoniál.
„Incident byl v tehdejší době zamlčen, aby neutrpěla morálka bojujícího obyvatelstva, proto není dodnes moc dobře zdokumentován. Příbuzným obětí byl vysvětlen krycí historkou a pravda vyšla najevo až po letech,“ uvedl v roce 2012 tajemník Wiltshirské společnosti historického vojenství Rod Priddle.
„Chápu, že armáda během války fakta o incidentu tajila. Ale měli mi to říci alespoň později,“ poznamenal u příležitosti vzpomínkového ceremoniálu George Travis, jenž se až ve svých 82 letech dozvěděl, co se vlastně jeho bratrovi skutečně stalo.
Výstřely v mlze
Podle Priddlea došlo k tragédii při ukázce stíhacího útoku na nepohyblivé pozemní terče v podobě tanků a vojenských vozidel a na figuríny nepřátelských vojáků. V době zahájení nácviku už se vyčasilo a letci měli jasnou oblohu, ale nad zemí se držel mlžný opar. Piloti tak trénovali útok za snížené viditelnosti.
Jako první odstartovala formace šesti spitfirů, všechny ale proletěly nad cílem, aniž by vypálily, mlha byla příliš hustá. Poté vzlétlo šest hurikánů a v cílové oblasti se zřejmě trochu vyčasilo. Hurikány už totiž palbu spustily. Pět pilotů vypálilo úspěšně a správně zasáhlo cvičné cíle, tedy makety několika obrněných vozidel a tanků.
Šestý letoun pilotoval nezkušený, teprve dvacetiletý seržant William McLachlan. Také stiskl spoušť, jenže se na rozdíl od svých kolegů při zaměřování cíle tragicky zmýlil. Při přiblížení zaměnil přihlížející vojáky za figuríny a spustil palbu přímo do nich.
Pozdější vyšetřování zjistilo, že oblast, v níž se zdržovali diváci, měla být (a nebyla) podle předpisu řádně označena bílou barvou, a že stíhači byli před zahájením nácviku instruováni, aby v případě, že nebudou schopni lokalizovat cíl, stříleli naslepo. Sám McLachlan vyšetřovatelům sdělil, že v mlžném oparu ztratil z dohledu hurikán, který při letu sledoval. Rozhodl se nicméně pro střelbu.
Výsledkem byla tragédie. Přímo na místě zahynulo třiadvacet přihlížejících (16 důstojníků včetně čtyř členů domobrany a sedm vojáků) a další dva důstojníci podlehli následkům zranění v následujících dnech, jeden 14. dubna, a druhý, opět příslušník domobrany, o den později. Zraněno bylo ještě dalších 71 vojáků, v jejichž případě však už naštěstí nebyly následky incidentu fatální.
Vyšetřování a mlčení
Britská ministerstva války a letectví vydala následující den krátké společné prohlášení, že při kombinovaném vojenském cvičení v jižní Anglii došlo k nešťastné nehodě, při níž bylo zabito a zraněno několik vojáků, včetně některých členů domobrany, a že jejich příbuzní byli informováni.
Vyšetřovací soud shledal pilota vinným z chybného úsudku, ale uznal, že k incidentu přispělo také počasí a již zmíněné přešlapy v organizaci nácviku. Událost uzavřel jako nešťastnou náhodu.
Pilot nebyl zbaven služby a mohl i po incidentu pokračovat v boji, což se mu bohužel stalo brzy osudným. O několik týdnů později byl sestřelen při nočním náletu nad Lamanšským průlivem a v letadle zahynul.
Určitou zajímavostí je, že soud, který o něm rozhodoval, zdůrazňoval, že jde o britského a nikoli amerického pilota, čímž se snažil vyvrátit „šířící se pověsti“. Dodnes se však v některých pramenech objevují zmínky o tom, že to byl Američan. Zřejmě je tu určitá souvislost s již zmíněným faktem, že cvičiště Imber se poměrně záhy po incidentu stalo jednou ze základen amerických invazních jednotek pro vylodění v Normandii.
Ani přes tragický výsledek nácviku nebyla ukázka vzdušného útoku proti pozemním silám odvolána a o tři dny po nehodě se úspěšně uskutečnila před Churchillovými a Marshallovými zraky. Imber zůstal i po válce vojenským cvičištěm, kam veřejnost neměla přístup, a po desítky let nic nepřipomínalo událost, k níž k němu v dubnu 1942 došlo.
Teprve v roce 2012, sedmdesát let po tragédii, povolily britské úřady v tomto vojenském prostoru odhalit u příležitosti 70. výročí incidentu v tamějším kostele sv. Jiljí pamětní desku.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
