Předsednická země má totiž především roli jakéhosi vyjednavače, jehož úkolem je dosáhnout dohody. Většinou se snaží státy EU dosáhnout konsenzu, tedy situace, kdy žádný členský stát není proti.

U poměrně velké části evropské legislativy však stačí přijetí návrhu v Radě EU kvalifikovaná většina. Její zavedení i pro oblast zahraniční politiky a přijímání většiny další evropské legislativy prosazuje velká část západní části EU. Výměnou za souhlas s rozšířením Unie o další členské státy.

Albánie a Severní Makedonie zahájily jednání o vstupu do Evropské unie
Jak se řídí Evropská unie: Trialog. Něco, co nakonec vede k dohodě

Určitě by ale ani takové hlasování neznamenalo, že by pár velkých evropských zemí by v případě rozšíření většinového hlasování diktovalo politiku zbytku EU.

Jen většina nestačí

Pro přijetí návrhu ve většinovém hlasování totiž kvalifikovaná většina znamená, že pro musí hlasovat 55 procent členských států. V dnešní praxi to znamená 15 z 27 států Evropské unie. Nemůže dojít ale ani ke „spolčení“ mnoha malých zemí proti pár velkým. Současně tyto státy totiž musí zastupovat nejméně 65 procent celkového počtu obyvatel Evropské unie.

Ještě výraznější kvalifikovaná většina je třeba, pokud nebyl návrh, o kterém se hlasuje předložen Evropskou komisí, ani vysoký představitel pro zahraniční politiku. V tom případě je třeba, aby pro návrh hlasovalo nejméně 72 procent členů Rady EU. Tito členové musí zastupovat nejméně 65 procent obyvatelstva Unie. Zdržení se hlasování se při rozhodování kvalifikovanou většinou navíc považuje za hlas proti návrhu.