Kliknutím zvětšíte
Policisté a vojáci se stáhnou z hranic města, spoustě lidí se uleví. Budou třeba moct vyrazit do zaměstnání.
Jsou to pro nás dobré zprávy. A že jsme je už potřebovali. Troufám si tvrdit, že na těch 14 březnových dnů asi nikdo zevnitř naší zóny nezapomene do konce života. Ještě ráno v obchodě si jedna slečna postěžovala, že si připadá jak ve špatném filmu. Teď se věci, doufejme, obracejí pomalu k lepšímu.
Dnes večer to v Litovli oslavíme znovu potleskem na balkonech a v oknech. Počítám, že to bude bouřlivé. Město čeká „spanilá jízda“ hasičů, policistů, záchranářů i zástupců dalších složek, které v nelehké době držely město nad vodou.
Na přehnanou euforii místo ještě není. Však také nikdo nevybíhal po vyhlášení ze dveří a v pokleku nelíbal půdu pod nohama. I když úsměvy v obličejích na balkonech naproti se rozeznat daly. Je to jen první krok, na to nesmíme zapomínat.
Pořád jsme se však dostali teprve na stejnou úroveň jako zbytek republiky, což, řekněme si na rovinu, není žádná sláva. Přísná omezení ohledně roušek, shlukování na veřejnosti a podobně, platí i nadále. Na druhou stranu už vám nehrozí pokuta za zdravotní procházku v lese.
Pevně ovšem věřím, že nebudeme následovat příklady z některých měst, kde vzali útokem cyklostezky a turistické památky. Za posledních pár dní jsme nad nimi v zóně mnohokrát kroutili hlavou.
Věřím, že si po prodělané zkušenosti daleko lépe než zbytek země uvědomujeme, co znamená chovat se zodpovědně vůči svému okolí. Dál musíme chránit starší a pomáhat jim.
Taky je jasné, že se budeme se muset vyrovnat se spoustou věcí. Jinde nepřijali otevření hranic naší oblasti se stejným nadšením. Čekám, že kamkoliv teď přijdeme, budou se na nás minimálně nějakou dobu dívat jako na exotická zvířátka. Možná i trochu nebezpečná.
Vydržme to a nezlobme se na takové lidi. V posledních dvou týdnech jsme zvládli daleko těžší příkoří.
Pomáhejme si dál, jako v těch nejtěžších dnech. A mysleme i na druhé a ne jen na sebe. Ať nám to dobré vydrží co nejdéle po návratu do normálu. Ostatně k tomu nám ještě i tak zbývá pořádný kus cesty.
Jak zakončit poslední díl? Větou, kterou nikdo z nás od druhého většinou neslyší rád. Dnes mi to, doufám, prominete. VŽDYŤ JSEM TO ŘÍKAL, že nic netrvá věčně.
Držme se.
14 dní karantény v Zápisníku Jiřího Fišary
V izolaci v Litovli byl od 16. března i sportovní redaktor Deníku Jiří Fišara. Každý den proto posílal Zápisník, ve kterém popisoval atmosféru ve městě, postřehy i pocity. Projděte si celou dobu izolace den po dni očima našeho redaktora.
Den 1.
Není to úplně příjemný pocit, když se ráno probudíte a vaše město je na seznamu obcí, které byly kvůli šíření epidemie v podstatě odříznuty od okolního světa.
Den 2.
V životě by mě nenapadlo, že budu psát o dobrodružné cestě do obchodu na úplně standardní nákup.
Den 3.
Kdo si zaslouží další speciální poděkování, a chtěl bych je speciálně zmínit, jsou prodavačky, a vůbec všichni zaměstnanci v supermarketech.
Den 4.
Poprvé od uzavření zóny jsem se dostal přímo za hranice Litovle.
Den 5.
Každé prohlášení našich politiků je teď citlivé a vyvolává někdy šílenství. Zvlášť v našem případě.
Den 6.
Kdyby nebylo posledních dramatických událostí, hrála by dnes olomoucká Sigma fotbalovou ligu s Příbramí. A já bych brblal, že se mi do nečasu nechce.
Den 7.
Úplně samozřejmě vymizelo podávání rukou. Řekl bych, že teď všeobecně nejvíc frčí všechny varianty zamávání.
Den 8.
Po sídlišti nám mezi paneláky pobíhal starosta, vykřikoval povzbuzující hesla a lidé na balkonech mu tleskali jako o život.
Den 9.
Sociální sítě jsou jako ostrý nůž a je jen na lidech, jak jej použijí. Může z něj být třeba skalpel, kterým lékař při správném použití někomu zachrání život. A nebo nebezpečná zbraň, kterou se dá hodně ublížit či dokonce zabít.
Den 10.
Vznikla už i iniciativa, která by chtěla všem hrdinům dnešních dní, tedy zdravotníkům, hasičům, prodavačům, ale i všem dobrovolníkům aspoň částečně poděkovat.
Den 11.
Když pivovar zastavil před pár dny výrobu, vtipkovalo se, že teprve teď přichází ta pravá krize.
Den 12.
Na některých místech už lehce upadá morálka.
Den 13.
Nervy napnuté jak špagáty.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
