Lékařka Katarína Vlčová, která pracuje v hospici Cesta domů, se zamýšlí nad tím, jaký by měl být závěr lidského života, co je pro umírající důležité. „Čím víc je pacient a jeho rodina ochotna smutek prožít, tím víc je to léčivé. Když k sobě emoce pustíme, pomůže nám to zvládnout takovou situaci bez následného těžkého traumatu. I se smutkem se musí umět pracovat, není cílem konec učinit veselým,“ míní Vlčková.

Josef Kořenář v dresu jihlavské Dukly.
Kořenář zůstává žralokem. Místo si budu muset vybojovat, říká v rozhovoru

 Vrací se i k rozhodnutí Martina Přecechtěla, který nedávno podstoupil asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku: „Vím, co amyotrofická laterální skleróza obnáší a jak vypadá závěr života s touto nemocí. Proto jeho kroku umím porozumět. Nedokážu ho jednoznačně odsoudit, ani s ním souhlasit. Osobně nevím, jak bych se v podobné situaci zachovala, natož abych hodnotila, co pro by něj měla být ta správná cesta. Rozhodně odmítám uzákonění eutanazie v ČR, protože podle mého přesvědčení pomoc při sebevraždě nepatří do rukou lékaře.“

 Ondřej Vlček hovoří také o tom, jak řídí špičkovou technologickou firmu Avast, proč zavedl tzv. neohraničenou dovolenou či vyčlenil 700 milionů korun na zaměstnanecké akcie a svůj celý plat dává na charitu. „Na vztahu zaměstnanců k firmě je třeba pořád pracovat. Ostatně když jsem v 18 letech nastupoval do Avastu na studentkou brigádu, cítil jsem zvláštní rozechvění. Vnímal jsem, že to je sice malá firmička o sedmi lidech, ale má potenciál. Tušil jsem, že je to velká věc. Organizace jakékoliv velikosti by měla hodně dbát na to, aby všichni její lidé byli hrdí, že v ní pracují,“ svěřil se Ondřej Vlček.

Rozvor s manželi Vlčkovými čtěte v zítřejším tištěném Deníku.