Utekli z Osvětimi, aby zachránili další. Riskantní plán začal v jámě pod dřevem

„Moje žena je, jaká je. Ale zkuste jí říct, že někdo chce ublížit našim třem dětem! Vezme sekeru, vezme kuchyňský nůž a mohli by si něco zkusit! Jen přes její mrtvolu! A to je, jak říkám, hloupá. A vy mi teď chcete říct, že všichni ti chytří Židi z celé Evropy vzali své děti za ruce a odvedli je náckům do těch hnusných plynových komor, stovky mil daleko? Tomu přece nemůžu uvěřit!“

O osudu jazzového muzikanta rozhodl šílený Mengele. Na osvětimské rampě

Tak popsal vězeň z Osvětimi Rudolf Vrba, původem ze Slovenska, argumenty svého londýnského mlékaře (a bývalého protifašistického bojovníka) – tomu totiž připadalo, že Vrba, jenž v 60. letech minulého století začal publikovat své zážitky z Osvětimi, šíří protiněmeckou propagandu a že holocaust v té podobě, jak ho Vrba popisuje, nebyl přece možný.

Dialog s mlékařem se stal podle Vrbova svědectví jedním ze zásadních důvodů k sepsání knihy „Utekl jsem z Osvětimi“.

Do Osvětimi a ven

V této knize Vrba (původním jménem Walter Rosenberg) popisuje nejen svou válečnou anabázi, při níž byl po útěku ze Slovenska do Maďarska a poslání nazpět zadržen slovenským „žandárem“ a poslán do Osvětimi, odkud se mu podařilo ještě spolu s jedním vězněm – Alfrédem Wetzlerem – v roce 1944 uniknout, ale rozebírá také celý mechanismus fungování nacistických vyhlazovacích táborů. Analyzuje příčinu jejich vzniku (která byla podle něj zejména ekonomická, protože majetek vyvražďovaných Židů využívala nacistická moc k uplácení dalších pomocníků), popisuje všechny mechanismy, jež vedly k tomu, proč Židé nastupovali do transportů bez většího odporu – zejména z nevědomosti.

Pravda o prvním transportu do Osvětimi: vezl ženy ze Slovenska, vláda je prodala

Oba vězni se při útěku, který si naplánovali na první polovinu dubna 1944, ukryli v předem připravené jámě pod hromadou dřeva v nově stavěném úseku tábora (tzv. Mexiku), kde museli přečkat tři dny, než budou staženy stráže z vnějšího okruhu tábora.

Poté dostali za velkého rizika a při neustálém ohrožení až na Slovensko. Tady zkontaktovali představitele židovské obce, protože hlavním motivem jejich útěku bylo kromě osobní záchrany zastavit velké transporty Židů z Maďarska, jež se právě připravovaly. Oba vězni chtěli varovat maďarské Židy, že cesta do Osvětimi znamená jistou smrt, a přimět je ke všeobecné vzpouře.

Zastavte transporty

V Žilině proto oba nadiktovali zdejším židovským představitelům dvaatřicetistránkovou výpověď, později známou jako Vrbova a Wetzlerova zpráva, jež je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů o holocaustu, protože poprvé poskytla Spojencům podrobné informace o koncentračním táboře a vyhlazovací praxi.

Hlavní cíl – zastavit transporty a podnítit v Maďarsku rozsáhlou židovskou vzpouru – se jim však zcela splnit nepodařilo. Důvodem bylo podle Vrby zřejmě jednání maďarského židovského právníka a novináře Rudolfa Kastnera, který zprávu obdržel, ale zatajil, aby neohrozil své vyjednávání s Adolfem Eichmannem o možnosti převozu maďarských Židů do Švýcarska výměnou za peníze a drahocennosti.

Nahnali je do Baltu a postříleli kulomety. Nacistický masakr stál život 3000 žen

Kastner nakonec získal povolení vyvézt do Švýcarska více než 1600 Židů (takzvaný Kastnerův vlak), nezabránil ale masovým deportacím dalších stovek tisíc Židů do Osvětimi. Masové transporty z Maďarska začaly 15. května 1944 a nastoupilo do nich celkem 437 tisíc lidí.

Během června 1944 se však Vrbova a Wetzlerova zpráva dostala přece jen na veřejnost a její informace převzal světový tisk (například vlivný americký deník New York Times). To zásadním způsobem přispělo k tomu, že papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. vyvinuli tlak na maďarského admirála Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil. K tomu došlo 9. července 1944. Odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 tisíc Židů.