Herečka Jana Preissová: Nejsem ambiciózní ani ctižádostivá

Hodně jsme spolu vzpomínaly. Ostatně focení k rozhovoru probíhalo přímo v historické budově Národního divadla i na střeše u majestátního sousoší trig. Když jsme společně s fotografem a vizážistkou stoupali po úzkých strmých schodech nahoru, procházeli jsme kolem bust a fotografií již zemřelých členů souboru Činohry. U některých se Jana Preissová zastavovala se zvláštní pietou.

Titulní strana mnagazínu ŽenyZdroj: deníkŽijete vzpomínkami? Zkušebna Činohry ND je na Anenském náměstí, takže často chodíte kolem Divadla Na Zábradlí, kde jste kdysi začínala. Co to s vámi dělá?
Zábradlí bylo mým prvním angažmá, dokonce jsem tam hrála ještě při studiu, a tak chodím okolo s velkou nostalgií. Strávila jsem tam většinu hereckého života a zahrála si věci, které bych v tak velkém domě, jako je Národní divadlo, možná ani nedostala. Byl to krásný kus mého života.

Navíc Zábradlí disponovalo legendárním klubem, kde v noci či nad ránem končily cesty všech divadelníků, že?
Dnes už nemám takovou potřebu po představení zůstávat v divadle. Ale tenkrát na Zábradlí jsme vždycky seděli v tehdejším foyer a za obětavé péče manželů Pospíšilových, kteří se starali o naše občerstvení, jsme probírali divadlo, dostávali připomínky od režisérů, oslavovali premiéry. Bylo to fajn. Žili a tvořili jsme víc „nablízko“. A to doslova.

Pánská šatna byla tehdy plná výjimečných hvězd – Bartoška, Heřmánek, Mrkvička, Zedníček… Nepřinášelo to nějaké třenice?
V žádném případě. Chovali se normálně, hvězdami byli pouze pro vnější svět. Třeba na Láďu Mrkvičku nemůžu dodnes zapomenout, to byl a je jak skvělý kolega, tak mimořádný herec. Když hrál Smerďakova v Karamazových, chodili jsme se na něho všichni do portálu dívat. Hvězda nehvězda!

Říkáte o sobě, že jste introvert. Když jste dostala nabídku do Národního a přešla z malinkatého Zábradlí na největší a nejprestižnější jeviště u nás, bála jste se hodně?
Neskutečně! Ochromoval mě pocit, že na to nemám. Nešlo o prostor, na zájezdech jsme hráli v obrovských ratejnách, například v kulturácích na Ostravsku. Mám v sobě ale zažitou až přehnanou úctu a pokoru vůči Národnímu divadlu. Už od školy, kdy jsme sem chodili na Danu Medřickou, Vlastu Fabiánovou i Karla Högra a na všechny ostatní výjimečné osobnosti. Když jsem si představila, že bych s nimi stála na jevišti, lekla jsem se. V mládí mě režisér Václav Hudeček požádal, abych alternovala s Klárou Jernekovou Desdemonu v Othellovi. Toho tehdy hrál Radovan Lukavský a Jaga Rudolf Hrušínský.

Mimochodem – skvělé obsazení…
To ano. Začalo se zkoušet, Dana Medřická hrála Emilii, úžasně se ke mně chovala – držela mě za ruku a když viděla, jak jsem vyděšená, uklidňovala mě: „Neboj se, to bude dobrý!“ Jenže pak nastaly zvláštní okamžiky, pořád zkoušela Klára a já jsem tam jen seděla a koukala. A když už přišla řada na mě, dostala jsem pokyn, ať vše dělám stejně jako ona. Zarazila jsem se – aha, když to udělám po svém, asi to nebude dobře. A tak jsem řekla: „Nezlobte se, já to takhle nechci dělat.“ A odešla jsem. Prostě když cítím, že vadím, raději sama odejdu. Po letech přišla nabídka na angažmá v ND od Milana Lukeše, ale i tehdy jsem chtěla raději jen hostovat. Dostala jsem titulní roli ve Slečně Julii, myslím, že se povedla, ale ani to mě nepřesvědčilo. Až režisér Ivan Rajmont, bývalý kolega ze Zábradlí, mě nakonec zlákal.

Činohra Národního divadla má specifikum – větší množství herců a hereček ve starším věku, kulantně řečeno. To znamená, že když se objeví výjimečná role, stojí v řadě několik adeptů a adeptek. Je těžké žít s pocitem, že velkou, dobrou roli dostanete třeba jen jednou za dvě tři sezony?
Nemůžu říct, že by mě to netrápilo, ale vzhledem k tomu, že skutečně nejsem ambiciózní a ctižádostivá – a to není póza, prostě nejsem – klidně budu pět let „sloužit“ s vědomím, že jednou přijde role, která mi za to bude stát. A to se mi teď přihodilo s režisérem Danem Špinarem a Noční sezonou, která moji bolístku zahojila. Navíc vím, že jsou role, které bych v tomhle věku ani dělat nemohla.

A pak přijde Kytice, kde nikdo nemá hlavní roli a všichni herci jsou šťastní. Takový kolektivní rituální zážitek. Možná proto má tak mimořádný ohlas. Ostatně ani v Národním divadle nebývá běžné, že by diváci stáli na každé repríze.
Už dlouho jsem nezažila takovou energii a náboj. Naše emoce jsou tak opravdové, tak autentické, že i já – jako účastník – se neubráním slzám. Právě ta opravdovost emocí se dotýká i lidí, kteří sedí v hledišti. Emoce, kterým nelze uhnout. S otevřenými ústy posloucháte Františka Němce a jeho Záhořovo lože, baladu, která se nedá pomalu na jeden zátah ani přečíst. Natož pochopit.

Ale František to dokáže. A když se na konci duše jeho Poutníka vznáší nahoru, diváci mají pocit, že letí do nebes s ní. Jsou ochotni tuhle nádheru bez dechu přijmout, protože jsou otráveni všemi těmi komerčními, bezduchými věcmi bez citu. Myslím, že lidé doslova hltají velké emoce. Potřebují na chvíli něčemu uvěřit a propadnout iluzi.

Ve vámi zmiňované Noční sezoně máte netypickou roli. Dotkla jste se toho už při focení. V něčem jde o dar i prokletí, když žena vypadá stále jako milá dívenka. Diváci jsou totiž zaskočeni zjištěním, že roli nesnesitelné, místy i značně vulgární babičky hrajete právě vy.
I jedna moje vzácná přítelkyně nedokázala pochopit, kde beru ve svém věku tolik energie… (smích)

Celý rozhovor si přečtěte ve čtvrtečním magazínu Ženy, který je součástí regionálních Deníků.