Co vás přivedlo k profesi učitelky?
Zhlédla jsem se v tom už jako dítě, mělo to samozřejmě vývoj, protože mezitím jsem chtěla být řidičkou kamionu nebo letuškou. Co mě ale hodně ovlivnilo, byli skvělí učitelé, které jsem měla na základní škole. K učitelství jsem se ale nakonec dostala náhodou, bylo to v době, kdy už jsem ani neuvažovala o studiu na vysoké škole, protože jsem hned po gymnáziu nastoupila do práce. Pak jsem dostala nabídku na práci asistentky pedagoga a tehdejší ředitelka Základní školy ve Střílkách mě nakonec přesvědčila, abych si doplnila vzdělání a věnovala se této profesi naplno.

Jak dlouho jste ve školství?
Mám to trochu obráceně než ostatní. Po střední škole jsem měla děti, pak jsme stavěli dům, a teprve potom jsem začala studovat. Dneska mám za sebou asi 12 let praxe a pořád mě práce strašně moc baví.

Je podle vás rozdíl v kvalitě výuky ve škole ve městě a na vesnici?
Rozdíl vidím především v kolektivu a osobnějším přístupu. Na menší škole jsou si kolegové mezi sebou mnohem blíž, a platí to i ve vztahu k dětem. Na vesnické škole znáte všechny děti, ve městě už je to složitější. Rozdíl ve výuce není nijak markantní, spíše bych řekla, že záleží na přístupu vedení školy a učitelích, jak si výuku přizpůsobí. Některé školy jsou specializované na sport, jiné na matematiku, ale v zásadě se všichni řídí rámcovým vzdělávacím programem.  

Co se za těch dvanáct let, co učíte, nejvíce změnilo?
Z velké části se přechází z dříve častěji využívané frontální výuky na výuku, kde je využíváno více forem a metod. Souvisí to s individuálnějším přístupem k žákům, každému totiž vyhovuje něco jiného, každý má jiný trochu jiný styl učení. Zařazuje se například projektová výuka, která má velmi pozitivní vliv na rozvoj žákovských kompetencí. Samozřejmě ale i frontální výuka má stále své nezastupitelné místo. Také jsou větší požadavky na výuku cizích jazyků a v neposlední řadě zvyšuje atraktivitu vzdělávání využívání informačních technologií.

Co učíte a jak staré děti?
Mám druháčky, jsem jejich třídní učitelka a učím je všechny předměty kromě angličtiny.

Je výhoda mít takhle na starosti jednu třídu?
Dříve jsem učila třeba jen jeden předmět napříč třídami, tady v Bučovicích je zavedený tento systém a vyhovuje mi víc. Děti poznáte komplexně, víte, ve kterých předmětech jsou silné, co jim jde, kde mají naopak slabiny. Velmi důležité je také tvořit mezi nimi kolektiv. A pokud jste s dětmi takto spjati, znáte lépe i jejich rodiče, a i to bývá často zásadní.  

Jak prožíváte momenty, kdy se musíte se třídou rozloučit a přebírá ji jiný učitel?
Strašně. Je mi z toho smutno, ale zároveň mám velkou radost, když opouštím třídu a vím, že jsem dětem něco předala. Mám možná štěstí, ale mám pokaždé skvělou třídu a perfektní rodiče.

Skvělá třída, perfektní rodiče, to zní úplně idylicky, ne všichni kolegové to ale mají stejně…
Podle mě hraje velkou roli přístup učitele. Každý z nás musí být tak trochu psycholog. Vycházet s rodiči je základ, teprve tehdy jste schopni vytvořit silný tým a dítěti předat z obou stran to nejlepší. Mně se to naštěstí daří a jsem na to pyšná. Ale aby to nevypadalo, že je všechno ideální, samozřejmě zažívám občas situace, kdy na mě rodič spustí, a není to příjemné, ale je to na učiteli, jak tento moment zvládne.

Co Vás na této práci nejvíce baví?
Dítě můžete v tomto věku hodně ovlivnit a formovat. A to je velká výzva, dokázat jim ze sebe předat to nejlepší, co můžu. Učitel je pro děti pořád velká autorita a má na ně obrovský vliv. Být učitelkou je pro mě poslání.

Co je naopak nejtěžší na profesi učitele?
Pro mě je nejhorší administrativa. Z ministerstva přišla za poslední dobu spousta nových požadavků. Navíc se často mění a papírování nám zabírá čím dál více času, obzvlášť pokud jste třídní učitel.

Jak si děti zvykly na roušky, které teď musejí nosit ve škole pořád?
Jak které. Je to do jisté míry ovlivněno tím, jak celou situaci vnímá jejich rodina. Jako učitelé k tomu přistupujeme zodpovědně a snažíme se dětem vysvětlit, že je to v tuto dobu nutnost a musíme být na sebe opatrní. Myslím ale, že je to pro menší děti hodně složité, některé totiž špatně mluví nebo mluví potichu, někomu se špatně dýchá. Občas si připadám jako hlídač roušek (smích). Ale možná to prožívám víc než samotné děti.

Vzpomenete si, jak jste reagovala 11. března na první uzavření škol z důvodu koronavirové epidemie? Jaké byly vaše první myšlenky?
Vzpomínám si na to velmi dobře. Den předtím jsme byli v divadle, kde jsme se o uzavření škol dozvěděli. Byl to strašný šok, připadala jsem si jako v nějakém špatném filmu. Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, co bude dál.

Jak těžké bylo v tu dobu přejít na on-line výuku?
V první vlně jsem komunikovala především s rodiči přes školní server. Dohodli jsme se, že budou s dětmi doma opakovat. U malých dětí je to složitější, tady byli učitelé úplně odkázaní na rodiče. Nejhorší na tom celém byla ta šílená bezmoc, kdy nechcete zatěžovat rodiče, ale zároveň víte, že se bez nich neobejdete.

A jak zvládají žáci dohánět zameškané hodiny z doby, kdy byly školy zavřené?
Podzim byl v mnohém jiný, už jsme měli natrénováno z jara a věděli jsme, jak na to. Výuka byla už povinná ze zákona a všichni jsme on-line hodiny brali jako samozřejmost – děti, rodiče i učitelé. Po návratu do škol je podle mě důležité sladit se. To znamená zjistit, na jaké úrovni děti jsou, jestli rozumí všemu, co se učili na dálku, a pak se teprve můžeme posouvat dál.

Deváťáky teď čekají přijímačky na střední školy. Jak nejlépe podle vás zvládnout přípravu za momentální situace, kdy žáci spoustu hodin zameškali?
Učitelé se samozřejmě snaží je co nejlépe připravit, ale tady musí chtít i samotný žák. Při běžné prezenční výuce by učitel děti k učení tak trochu „přinutil“. Ale v době, kdy byly školy zavřené, bylo potřeba, aby se k tomu odpovědně postavili i samotní deváťáci. Tady se ukáže, jak dokázali převzít odpovědnost za sebe a své vzdělání.

Na základě čeho, by si podle vás měli deváťáci vybírat střední školu?
Určitě podle předpokladů a toho, co je baví. Důležitý je také pohled rodiče, který se na výběr školy dívá s jistým nadhledem a životní zkušeností. Dobrou radu může dát i učitel ze základní školy, který žáka dobře zná. Při výběru bych se také zaměřila na předměty, které se na nové škole vyučují, někdy totiž může název studijního oboru lehce zmást. A když to jde, je skvělé využít dnů otevřených dveří a školu poznat osobně.

Jakou poslední radu byste dala deváťákům před přijímačkami?
Aby si uvědomili, že to celé, co se teď děje, je jakási přechodná doba a mají před sebou ještě celý život. Je důležité do toho dát v tuto chvíli maximum, aby mohli v budoucnu dělat práci, která je uživí a bude je bavit.

Příloha Vzdělávání Leden 2021Zdroj: Jan LakomýPříloha Vzdělávání

Speciální příloha vás provede nabídkou vzdělání ve vašem regionu. Jaké obory a kvalifikaci nabízí střední školy v kraji se dočtete už ve středu 6. ledna v příloze Vzdělávání, která je součástí všech tištěných Deníků