Probuzený zabiják. Před 70 lety v dolech na Ostravsku rozpoutal chtíč peklo

Do odpolední směny ve sloji Leopold dolu Michálka ve Slezské Ostravě nastoupilo celkem 143 horníků, kteří pracovali ve dvou patrech - šestém a jedenáctém. Nikdo z nich samozřejmě nemohl tušit, že se jich čtvrtina už nikdy nevrátí.

Zrádná chuť na cigaretu

Bylo kolem třetí odpoledne, když havíř-brigádník Teodor Borinský, pracující ve vrchní špici jednoho z porubů v jedenáctém patře, dostal chuť na cigaretu. Touhu po nikotinu řešili horníci většinou "bagem", tedy žvýkacím tabákem, ale Borinský nebagoval, byl radši, když si mohl zapálit.

Něco takového bylo samozřejmě v dolech přísně zakázáno a trestáno kvůli nebezpečí možné exploze nahromaděného metanu, jenže osmačtyřicetiletý havíř měl pro tento případ svou fintu: na "cigárko" vyrážel vždy právě na vrchní konec porubu, kde vanoucí důlní větry odnášely kouř i cigaretový zápach do nepřístupných a opuštěných důlních prostorů - stařin - sousedního dolu Michael. Nikdo z Michálky tak nemohl Borinského Partyzánku cítit.

Za výbuch v dole Doubrava rozsudky smrti. Tragédie ničila životy i po letech

Havíř byl sice nezodpovědný, ale nebyl úplný hazardér. Ke svému zlozvyku se uchyloval proto, že Michálka byla považována za tzv. "neplynující" důl, jinými slovy za důl, v němž se metan nevyvíjí, a nehrozí tedy ani jeho výbuch ani zamoření žádného z pracovišť. 

Jenže ve stařinách nepoužívaného sousedního dolu se metan už nějakou dobou hromadil - a bylo ho dost na to, aby se dostal i do nejvyššího místa porubu. Dozorčí technici, kteří měli měřit jeho koncentraci, o něm nevěděli právě proto, že důl byl považován za bezpečný, což je vedlo k určité nedbalosti a nedůslednosti při kontrolách, kdy s indikátory zdaleka neprocházeli všechna místa. Tichý zabiják zatím v temné hlubině čekal na to, až všechny tyto chyby někomu spočítá.

Ta chvíle přišla, když Borinský škrtl po třetí odpoledne zápalkou. Následná exploze havíře na místě okamžitě zabila. Jeho mrtvé tělo bylo později nalezeno s těžce popáleným nosem, ústy a rukama. Balíček Partyzánek měl i se zápalkami a škrtátkem ještě u sebe…

Podzemní past

Výbuch sám o sobě však nebyl jedinou smrtící nástrahou, která na muže v dole čekala. Ze sloje Leopold se vzápětí začal valit kouř a spolu s ním i jedovatý oxid uhelnatý, který se šachtami začal šířit také do šestého patra.

Na povrchu se mezitím dozvěděli o výbuchu od zámečníka, jenž na 11. patře pracoval, ale byl dostatečně daleko od epicentra, takže explozi přežil. Ten informoval strojníka těžního stroje, od něhož se o nehodě dozvěděli technici a vzápětí i vedení závodu.

Peklo v dole Dukla: Hořící pryž páchla, nikdo to neřešil. Tak zemřelo 108 havířů

Technici sfárali do osmého patra, tam je ale zastavil prchající horník, který je upozornil na valící se kouř. Vrátili se proto pro dýchací přístroje a sjeli dolů znovu, přičemž je překvapilo, že z jedné vzdálenější sloje slyšeli stále vrtačku.

V té sloji pracovala pod dohledem mistra pětice hornických učňů. Jeden z učňů si sice všiml toho, že se hlavní chodbou valí kouř, mistr ale zbývající čtveřici vyzval, ať pokračuje ve vrtání, a sám se spolu s učněm vydal podívat, co se vlastně děje. Byla to další chybná reakce.

Na chodbě dvojice narazila na jednoho havíře, který byl už v bezvědomí. Mistr mu zkusil pomoci, podcenil ale sílu jedovatého kouře, a když se k bezvládnému muži sklonil, sám omdlel. Učeň, který ho doprovázel, začal křičet, čímž vyvolal paniku - ostatní učni i další horníci pracující na předku tak začali utíkat přímo do smrtícího dýmu.

Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel"

Někteří horníci si zachovali chladnou hlavu a pokusili se zabránit zamoření chodeb tím, že přesekali kabely se vzduchem vedoucím do sbíječek. Doufali, že tak vytvoří přetlakovou komoru, která kouř zastaví. Jenže pracovník v jiné části dolu mezitím kvůli možnému požáru přívod vzduchu zastavil. Pokus havířů tak přišel vniveč.

Zmatky v evidenci 

První záchranné čety dorazily na šachtu kolem páté odpoledne, celkem se záchranných prací zúčastnilo přes sto záchranářů z dvanácti závodů.

Bohužel nebylo nijak jednoduché zjistit, kdo všechno je vlastně v dole. "Nebyla vedena přesná evidence stavu osazenstva a zcela nevhodná byla evidence hornických učňů podle pracovišť," uvádí odborný server Zdař Bůh. Poslední postižený byl podle tohoto serveru vyproštěn 28 hodin po vzniku nehody.

Nakonec se zjistilo, že v postižené části dolu pracovalo 45 zaměstnanců. Pouze tři vyvázli podle serveru Zdař Bůh bez zranění. Čtyři muži se i přes svá poranění dokázali dostat sami ven, jeden z nich však později v nemocnici na následky nehody zemřel. Dva muže vyprostili z dolu záchranáři, jeden z nich ale opět přežil nehodu jen o pět dní.

Srbské úřady lákají do hotelu, kde se vraždilo a znásilňovalo. Lidé jsou v šoku

Všichni zbývající zahynuli. Přičemž o nepořádku v evidenci svědčí i to, že se různé prameny dodnes rozcházejí v jejich počtu. Většina prací věnovaných této katastrofě udává 38 mrtvých, na Wikipedii lze však najít údaj o 36 zabitých, který se odvolává nejspíš na knihu Františka Lakosila "Kronika Dolu Rudý říjen" z roku 1989.

Podle serveru Zdař Bůh bylo 38 mužů otráveno oxidem uhelnatým a celkový počet obětí činil dokonce 40 zaměstnanců, protože je třeba připočíst i ty dva, kteří později podlehli následkům mechanických poranění.

Hrozivý soud

Katastrofou na Michálce bohužel smolná série tragických důlních nehod neskončila a v roce 1951 pokračovala dalšími dvěma: dne 3. července zabil požár ve sloji Kazimír na Dole Nová Jáma osm horníků, dne 16. prosince zasáhla v Dole Barbora exploze samovzníceného uhlí 27 horníků, z nichž 13 zahynulo.

Takový řetězec důlních neštěstí vedl tehdejší vládní i vyšetřovací orgány k přesvědčení, že jde o úmyslnou sabotáž. Báňští úředníci a technici, u nichž byla vyvozována zodpovědnost za nehody, tak byli viněni z konspiračního vražedného zločinu a podle toho dopadly jejich rozsudky: Václav Žalud, přednosta revírního báňského úřadu, a Josef Herel, důlní inspektor dolu Doubrava, kde došlo k první katastrofě, dostali trest smrt. Báňští inženýři Kliment Pavlů a Josef Stozsek byli odsouzeni na doživotí, řada dalších pracovníků k mnohaletému vězení.

Pan Nepolapitelný. Odbojář Jan Smudek se nedal zastavit a inspiroval i Hollywood

Odvolací soud probíhající až po Stalinově smrti nakonec oba rozsudky smrti zrušil, změnil je však na dvaadvacetileté odnětí svobody pro Žaluda a pětadvacet let pro Herela. Nelze přitom jednoznačně říci, že tito muži byli něčím vini - Žalud na nebezpečí exploze v dolech trvale upozorňoval a ani Herel nemohl dost dobře jít proti vedení dolů, které tlačilo na dodržování plánu a pokračování v těžbě. 

Rozsudky nad oběma muži nakonec v plném rozsahu zrušilo až rehabilitační soudní řízení v květnu 1966. K otázce, kdo skutečně nese za nehody z přelomu 40. a 50. let odpovědnost, se však vůbec nevyjádřilo.