Český král Václav IV. dostal šílený záchvat vzteku. V kladrubském klášteře benediktinů zemřel opat a řádoví bratři zvolili jeho nástupcem mnicha Olena. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, někdejší Václavův přítel, ale teď už dlouho stojící proti němu, tuto volbu hned potvrdil. Nenechal tak králi čas, aby ji odsouhlasil také on, přestože podle zákona na to měl Václav IV. právo. Jenštejn tak dal českému panovníkovi v podstatě najevo, že ho za vladaře vlastně nepovažuje.

Král se na svém loveckém hradě Žebráku opil, rozzuřil a začal vztekle řvát, že za tohle nechá arcibiskupa utopit.

Jenštejn mu svým verdiktem ale jen tvrdě vrátil ponížení, jehož se mu dostalo od královského podkomořího Zikmunda Hulera, Václavova oblíbence. Ten dal pro změnu popravit v Praze dva kleriky, kteří patřili pod soudní pravomoc arcibiskupa. Generální vikář a Jenštejnova pravá ruka Johánek či Jan z Pomuku jej za to obeslal pozvánkou před arcibiskupský soud, ale Huler mu pohrdavě vzkázal, že jestli přijde, tak v doprovodu 200 zbrojnošů. To byla hrubá urážka a Jan z Jenštejna urážky jen tak nepromíjel.

Rozkol mezi oběma velmoži byl navíc dlouhodobý, postupem času se neustále prohluboval a vážně ohrožoval vnitřní i zahraniční politiku státu. Konec čtrnáctého století byl totiž také dobou papežského schizmatu; jeden papež vládl v Římě a druhý v Avignonu. Od podpory jednoho nebo druhého se odvíjelo hledání spojenců na evropském poli a postavení země jako takové. Jan z Jenštejna podporoval papeže v Římě, Václav IV. toho v Avignonu.

Takže tu vznikl ostrý konflikt mezi dvěma nejmocnějšími muži ve státě, což byla situace, která vyžadovala řešení, neměla-li v zemi vypuknout občanská válka.

Opilé ráno a děsivá noc

Rozbouřené vášně mělo uklidnit společné setkání obou mužů na "neutrální půdě", v komendě rytířů johanitů na Velkopřevorském náměstí v Menším Městě pražském (na dnešní Malé Straně). Ke schůzce došlo brzy ráno 20. března 1393. Jenže nic nevyřešila. Král se na ni totiž dostavil opět úplně opilý a v doprovodu ozbrojené stráže. Místo klidného jednání začala další hádka. Ale panovník, jehož agresivitu ještě podněcoval alkohol, už nebyl žádným argumentům přístupný.

"Chopte se jich!" rozkázal najednou svým ozbrojencům a ukázal na arcibiskupa a jeho lidi. Jana z Jenštejna ochránila jeho čeleď, která ho dokázala ještě zavčasu vyprostit. V rukách Václavových zbrojnošů ale zůstali čtyři muži z arcibiskupova doprovodu: Mikuláš Puchník, míšeňský probošt Václav Knobloch, arcibiskupský hofmistr Něpr z Roupova a právě generální vikář Jan z Pomuku.

Všichni čtyři skončili po celodenním vláčení přes Pražský hrad a Staroměstskou radnici v mučírně staroměstské rychty, svázaní na rukách i na nohách. Následoval výslech, po němž se okruh vyšetřovaných zúžil na dva: Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka.

Král popustil naplno uzdu své cholerické povaze a dal oba dva muže surově mučit. Nejdříve byli "štosováni", což znamenalo, že jim svázali ruce za zády a vytáhli je za ně ke stropu - což obvykle vedlo k vytržení paží z ramenních kloubů.

Následovalo pálení boků pochodněmi, u Jana z Pomuku ještě zostřené o nasazení palečnic. Když vznikla pauza v mučení, pršely na muže další otázky, ale po nelidském trýznění mohli jen ztěží smysluplně odpovídat. A král stále přiléval olej do ohně - v tomto případě téměř doslova. Protože ho přerývané a zmatené odpovědi trýzněných zajatců neuklidnily, přikázal mučit oba vyšetřované "k smrti" - tedy opět jim pálit boky a stydká místa, až po propálení do tělních dutin. Traduje se, že se na týrání podílel i osobně a pálil oba muže vlastní rukou.

Mrtvolu vydala po měsíci řeka

Co se dělo bezprostředně poté, není dodnes zcela jisté. Víme jen, že Puchník, Knobloch a Něpr z Roupova byli nakonec ještě téže noci propuštěni poté, co před notářem roztřesenýma rukama sepsali a podepsali listinu, že o svém zajetí a mučení nikomu nic neřeknou a budou nadále stát proti arcibiskupovi.

Jméno Jana z Pomuku se však na této listině neobjevilo, po těžkém trýznění už totiž nebyl při sobě. Jeho bezvládné tělo nechal Václav IV. nakonec zašít do pytle a kolem deváté večer svrhnout z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Za podivných okolností pak asi po měsíci vyplavalo na nejbližší vltavské mělčině na břeh a bylo nejdříve pohřbeno v kostele sv. Kříže kláštera cyriaků a zhruba o tři roky později, v listopadu 1396, uloženo s veškerou pompou ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.

Dlouho se mělo za to, že Jan z Pomuku zemřel buď přímo při mučení, nejspíše na srdeční selhání, nebo se později v bezvědomí utopil ve vodě. Zkoumání jeho ostatků antropologem Emanuelem Vlčkem ale nakonec odhalilo něco jiného: mimořádně prudkou ránu vedenou tupým předmětem do hlavy, která měla za následek zlomení kostry obličeje i spodiny lební a nevyhnutelně musela skončit smrtí.

Není vyloučené, že takhle surově praštil generálního vikáře sám král Václav, přičemž mohl použít například hlavici svého meče (podobného incidentu se totiž dopustil víckrát v životě). Není moc pravděpodobné, že by si něco podobného dovolil v jeho přítomnosti někdo jiný - ledaže by jednal na jeho přímý rozkaz. 

Tím by se Jan z Pomuku ztratil z dějin a zůstal v nich jen epizodní postavou. Nebyl ani zdaleka hlavním aktérem tehdejšího mocenského sporu a zemřel vlastně nešťastnou shodou okolností. Jak se tedy stalo, že se z něj stal nakonec náš téměř nejčastěji zobrazovaný světec, jehož sochy zdobí morové sloupy a mostní zábradlí po celých Čechách?

Legenda o královnině zpovědníkovi

Mezi českými světci navíc není snad žádný, který by byl přijímán rozporuplněji. Důvodem je paradoxně právě jeho svatořečení, jež se pojí v obecném povědomí (ne zcela právem) zejména s násilnou rekatolizací a se ztrátou české samostatnosti po třicetileté válce.

Na jeho příběh se navíc dodnes nabaluje řada pověr a historických omylů, z nichž nejméně jeden významně přispěl i k jeho prohlášení za svatého.

Svůj "druhý život" začal "žít" Jan z Pomuku již v druhé polovině 15. století, kdy se objevila legenda, že byl ve skutečnosti královniným zpovědníkem a zemřel, protože odmítl vyzradit Václavu IV. její zpovědní tajemství.

Obraz chorobně žárlivého krále, vymáhajícího na zpovědníkovi tajná vyznání své ženy, se totiž mnoha Václavovým kritikům velice hodil. K jeho vytváření navíc přispíval fakt, že první Václavova žena Johana Bavorská opravdu zemřela tragicky, když ji o silvestrovské noci roku 1386 rozsápali na Karlštejně královi lovečtí psi. Že se tak stalo sedm let před smrtí Jana z Pomuku, legendistům nevadilo, a tak už v roce 1471 uvedl český polyhistor mistr Pavel Žídek ve svém díle Spravovna "příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny". Stejný příběh zpopularizoval rakouský kronikář Thomas Ebendorfer.

Legendu převzali ve druhé polovině 17. století další historici, pracující na vybudování Nepomuckého kultu, konkrétně svatovítský kanovník Jan Ignác Dlouhoveský a vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín.

Dva Janové?

Další zmatek vnesl do věci známý "historický pábitel" Václav Hájek z Libočan, který ve své Kronice české z roku 1541 došel k závěru, že utopení Janové byli dva: Jan Nepomucký a doktor Jan z Pomuku. Oba podle Hájka skončili ve vodě, ovšem deset let po sobě, jeden skutečně v roce 1393, druhý údajně o deset let dříve.

Jak Hájek k tomuto omylu došel? Podle Emanuela Vlčka vznikla chyba v historickém zápise děkana metropolitní pražské kapituly Jana z Krumlova, který psal o smrti jakéhosi Johánka z Dubé, jenž se utopil někdy během 15. století.

Zmínka o tragickém konci tohoto Johánka však byla v zápise uvedena na straně označené číslem 383 - a kdosi v pozdější době z neznámých důvodů připsal před toto číslo jedničku (takže vznikl letopočet 1383) a přepsal jméno "z Dubé" na "ďPomuk".

Hájek tento údaj převzal a celé to interpretoval tak, že existovali dva Janové: jeden, který byl utopen v roce 1383 pro uchování zpovědního tajemství, a druhý, jenž skončil ve vlnách v roce 1393 pro neshody mezi arcibiskupem a králem. Pak už stačilo zaměnit název Janovy rodné obce z Pomuku na Nepomuk.

Protože Hájkova kronika byla ve své době velice populární, převládl tento názor nakonec i v obecném povědomí a dodnes si řada lidí myslí, že Jan z Pomuku a Jan Nepomucký jsou dvě různé historické postavy.

Čtyři zázraky

Aby mýtů a omylů kolem Jana Nepomuckého nebylo málo, jeden zásadní se pojil také s cestou k jeho svatořečení. 

Ačkoli čeští obrozenci považovali kult směřující ke kanonizaci Jana Nepomuckého za uměle vytvořený jezuitský nástroj protireformace, pravda spíš je, že konkrétně Bohuslava Balbína vedly v jeho snaze o znovuobjevení Jana Nepomuckého spíše vlastenectví a potřeba vytvořit národu pozitivní příklad. 

Jan Nepomucký se navíc "hodil" jako ochránce stavěných mostů a spolu s pannou Marií se začal objevovat na kamenných sloupech, vztyčovaných ve městech na znamení díků, že město přežilo morovou ránu. A protože Balbín vydal legendu o něm i v Antverpách, začala se posmrtná sláva Jana Nepomuckého šířit do Evropy. Od druhé poloviny 17. století se tak datuje cílevědomá snaha o jeho svatořečení.

Řím se k těmto snahám stavěl zpočátku skepticky; proces k prohlášení Jana Nepomuckého za blahoslaveného tak odstartoval teprve 15. května roku 1715. O šest let později, 31. května 1721, papež Inocenc XIII. Jana za blahoslaveného skutečně prohlásil. Následujícího roku byl zahájen kanonizační proces.

Podmínkou ke svatořečení je uznání alespoň dvou autentických zázraků, jež jsou se svatořečenou osobou spojeny. Janovi nakonec kanonizační komise uznala čtyři: Tím prvním bylo, že se posmrtně zachoval jeho jazyk, tím druhým, že naběhl a zčervenal.

Dalším byla záchrana sedmileté Rozálie Hodánkové, která v únoru 1718 spadla do ledového mlýnského náhonu a přežila, i když ji proud protáhl pod dvěma mlýnskými koly, přičemž prý v bezvědomí spatřila postavu Jana Nepomuckého, který ji ujistil, že se neutopí.

Posledním, čtvrtým zázrakem bylo uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Tu postihl komplikovaný zánět na ruce, kvůli němuž s ní nebyla schopná hýbat. Vyléčila se údajně poté, co se jí Jan Nepomucký zjevil ve snu.  

Po uznání těchto čtyřech zázraků byl Jan Nepomucký dne 19. března 1729 skutečně prohlášen papežem Benediktem XIII. za svatého.

Jazyk nebyl jazyk

S odstupem dalších bezmála 300 let však můžeme prohlásit, že z oné čtveřice zázraků platí do dneška maximálně dva.

O tom, co v mrákotách viděly či neviděly obě dívky, se dá jen spekulovat, v každém případě se však dostaly ve zdraví z mimořádně ožehavé situace, takže tyto zázraky můžeme světci přičíst k dobru. Ovšem s jeho jazykem se to má docela určitě jinak. 

Když byly v roce 1719 po více než 300 letech po Janově smrti exhumovány jeho ostatky, vypadl z jeho lebky kus měkké tkáně, který přítomní lékaři označili za zbytek "jazyka zázračně zachovaného". Taková interpretace se skvěle hodila k obrazu věrného zpovědníka "držícího jazyk za zuby", takže se jí dobové mínění snadno chytilo. Hmota byla zasazena do zlatého pouzdra a stala se církevní relikvií. 

Skutečnou pravdu o jejím původu však zjistil opět až antropolog Emanuel Vlček. Nešlo o jazyk, šlo o dekomponovanou mozkovou tkáň. Její jasné hnědočervené zbarvení a nabobtnání, považované za druhý zázrak, bylo ve skutečnosti způsobeno vlhkostí hrobu, z něhož byly ostatky vyzdviženy. Na tom, že Jan Nepomucký rozšířil řady českých světců a stal se i jedním z nejpopulárnějších a nejzobrazovanějších světců v Evropě, však tento fakt již nic nezměnil.