Basilejský koncil jednal již déle než pět let, od začátku roku 1431, a českou delegaci slavnostně uvítal poprvé v lednu 1433. Ve vztahu k českým zemím bylo jeho úkolem kompromisně vyřešit zdejší složitou nábožensko-politickou situaci, poznamenanou zdlouhavými husitskými válkami.
Vlídné přijetí ďábelských Čechů
České poselstvo dorazilo do Basileje poprvé v neděli 4. ledna 1433 na lodi ze Schaffhausenu a vyvolalo všeobecnou senzaci - do přístavu se odevšad hrnuly zástupy měšťanů, aby spatřili ty ďábelské Čechy, o kterých slyšeli tolik hrůzostrašných zvěstí.
Den na to přišlo české utrakvisty pozdravit i velké množství církevních hodnostářů a prelátů včetně lyonského arcibiskupa, který českému poselstvu poděkoval, že přijelo na koncil, a veřejně prohlásil, že Češi patří k tělu církve.
Vlídné přijetí mělo svůj důvod - po porážce v bitvě u Domažlic, kterou 14. srpna 1431 utrpěla čtvrtá křížová výprava, rozdrcená koalicí husitských svazů pod velením Prokopa Holého, pochopila evropská šlechta i duchovenstvo, že silou kacířské Čechy nezdolá. Pokud chtěla zabránit tomu, aby situace ve střední Evropě přerostla v katastrofu celoevropského významu, musela přistoupit k řešení konfliktu diplomatickou cestou.
Toho využil legát apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu kardinál Giuliano Cesarini, jenž zahájil s husitskými předáky přímé rozhovory o jejich přítomnosti na koncilu.
Disputace o artikulech
Základní veřejné disputace se vedly od lednu do dubna 1433 ve čtyřech dvojicích, což přibližně odpovídalo bodům Čtyř artikulů pražských. Za českou stranu vystoupili kněz Jan Rokycana (pražané), Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (táboři) a Petr Payne s Oldřichem ze Znojma (strana sirotků).
Artikuly vycházely z husitského programu z roku 1420 a zahrnovaly přijímání pod obojí způsobou jako podmínku spasení, dále trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení, potom svobodné kázání Slova Božího (Bible) a konečně odnětí světského majetku církvi (omezení přepychu a světské moci církve).
Nejvíce pozornosti si získal artikul o přijímání podobojí, kde proti sobě stanuli Jan Rokycana a dominikán Ivan Stojkovič z Dubrovníka. První z nich kalich pro všechny křesťany obhajoval, druhý to s odvoláním na dostatečnost přijímání podjednou rezolutně odmítal.
Obě strany se sice při disputacích samozřejmě hned nedohodly, ale posun znamenalo už to, že se vzájemně akceptovaly a poznaly.
„Jako když krotíte koně“
Na straně koncilu pak převzali jednání biskup Filibert a auditor koncilu, Katalánec Juan Palomar (barcelonský arcijáhen, kteří při dalších sezeních v Praze našli cestu ke kompromisu (uznání kalicha a utrakvistické církve).
„Češi byli národem plachým a bezuzdným, jemuž se nechtělo vstoupit do ovčince církve, v němž byli ostatní křesťané. Dokud tudíž nebudou mít ohlávku na krku, je s nimi třeba nakládat mírně, jako když se krotí kůň nebo mezek…“ zdůvodňoval prý Palomar později svůj kompromisní postoj, díky němuž ale již v listopadu roku 1433 vznikla první verze basilejských kompaktát. Její význam pak posílilo to, že si husité a legáti koncilu podali vzájemně ruce.
Zmíněnou verzi měl následně schválit v českých zemích svatomartinský sněm, ale u něj už se dosavadní víceméně hladký průběh jednání zadrhl.
Formulace týkající se prvního a čtvrtého artikulu byly pro husitskou stranu nepřijatelné. Husité sice po basilejských jednáních pochopili, že prosadit přijímání podobojí pro celý křesťanský svět se jim nepodaří, ale nadále usilovali o závaznost kalicha pro obyvatele Čech a Moravy. Tomu ale zase nehodlal ustoupit koncil. Problematické se jevilo také ujednání o držení zabraného církevního majetku.
Konečně domluveni
Větší vůle k dohodě zavládla v českých zemích až po bitvě u Lipan v roce 1434, po níž získali vládnoucí převahu umírnění utrakvisté.
Následovala další jednání mezi husity a zástupci koncilu, do nichž se zapojil i Zikmund Lucemburský, který usiloval o uznání za českého krále: v Řezně (1434), v Basileji (1434), v Brně (1435), ve Stoličném Bělehradě (1435–1436) a v již zmíněné Jihlavě (1436). Cílem bylo dovést výsledky z přelomu let 1433 až 1434 k úspěšnému konci.
Po měsíci jednání se všechny strany konečně domluvily. Kompaktáta byla slavnostně vyhlášena dne 5. července 1436 na jihlavském náměstí, kde je v latině přečetl Jan Rokycana.
Čechům a Moravanům, „kteříž taký obyčej mají“, povolovala kompaktáta přijímání z kalicha, ovšem pouze dospělým osobám. Zrovnoprávnila tak přijímání pod jednou i pod obojí. Ostatní artikuly byly v kompaktátech zapracovány v oslabené kompromisní podobě.
Kompaktáta otevřela Zikmundovi cestu k českému trůnu, ale nepřijal je papež a v roce 1462 je dokonce jednostranně zrušil, což vedlo k dalšímu kolu mezinárodních sporů i válek.
Platnost zemského zákona měla kompaktáta až do roku 1567, kdy o jejich vypuštění z desek zemských požádaly tehdejšího panovníka Maxmiliána II. české protestantské stavy.