Štáb, který vedl sedmadvacetiletý režisér Vojtěch Moravec, natáčel půl roku hlavně v Pavlově na Břeclavsku a blízkém okolí. „Náš cíl nebyl dokumentovat výrobu vína, ale přinést lehkou komedii pro celou rodinu," obhajuje seriál Moravec.
Když jste si poprvé přečetl námět Vinařů, co jste na něj říkal?
Pomyslel jsem si, že prostředí je šikovně zvolené. Vesnice je vděčné téma. Rád tam jezdím a pozoruji, jak se lidé hecují. Ani nepotřebují žádné živelné pohromy. Ve městě musí být člověk skoro vlezlý, aby poznal své sousedy, ale na venkově ví každý o každém všechno. Z toho snadno vznikají zápletky.
Měl jste před Vinaři k jižní Moravě nějakou vazbu?
Říkám, že jsem poloviční Moravák, protože jsem se narodil v Jihlavě kousek za mostem, po kterém vede hranice mezi Čechami a Moravou. Přímo vinařskou Moravu jsem moc neznal, ale léta jsem jezdil do Hrubšic na Brněnsku.
Televize Vinaře nasadila na konci srpna a na první díl se dívalo přes dva miliony lidí. Jaký to byl pocit?
Bylo to fajn, spadlo z nás napětí. Poplácali jsme se po ramenou a další den šli znovu točit.
V podstatě hned se začala ozývat i silná kritika…
Bylo to obtížné. V tu chvíli jsme měli ještě dva měsíce natáčet. Snažili jsme se odvést co nejlepší práci, ale vlna kritiky byla tak silná, že to byla dřina. Ale také motivace, abychom se snažili víc.
Lidem dost vadilo, že v seriálu herci nepoužívají správné nářečí. Postavy třeba místo koštovat říkají degustovat. Co si o tom myslíte?
Podle mě v dnešní době není možné, aby v osm hodin večer v televizi herci mluvili takovým nářečím jako v seriálu Slovácko sa nesúdí. Protože by se na to nikdo nedíval. Samozřejmě jsme se snažili vyvarovat pražských koncovek, ale herce z Moravy a třeba od Brna jsme nechali mluvit tak, jak jsou zvyklí. Navíc na jižní Moravě se pomalu v každé vesnici mluví trochu jinak. Kdybychom si vybrali jedno nářečí, ti druzí by byli naštvaní, že to není právě to jejich. Je to fiktivní vesnice, kde se mluví takhle.
Někteří upozorňovali na to, že život vinařů je zobrazený velmi nereálně. Například místní rodák, který žije v Praze a do Křetic zajíždí jen občas, zvládá vyrábět vynikající víno. Je to podle vás problém?
Lidé si musí uvědomit, že se dívají na pohádku. Je to fiktivní příběh, který je jen zasazený do jihomoravských kulis. My nezobrazujeme skutečné tamní vinaře, ale postavy z fiktivních Křetic. Mají bizarní zvyky a jsou posedlí dodržováním bláznivých tradic. Je to lehká, pozitivní komedie. Náš cíl nebyl reálně dokumentovat, jak se skutečně vyrábí víno. Takový pořad bychom mohli vysílat maximálně na Prima Zoom a ne na hlavním kanálu.
Například starosta Pasohlávek dokonce do televize poslal otevřený dopis kvůli tomu, že si seriál podle něj utahuje z obyvatelů zatopené obce Mušov.
Nikoho jsme zesměšnit nechtěli. Leda tak človíčkovství. Přátelská rivalita je mezi vesnicemi normální a našim Křetickým jsme za soupeře zvolili obyvatele sousedního Mušova. Použili jsme název už neexistující obce. Možná nešťastně, ale bylo to tak ve scénáři.
Je i spousta lidí, kteří mají seriál rádi. Kdo jsou vaši cíloví diváci?
Když jsem Vinaře natáčel, představoval jsem si, že si k nim může v neděli večer sednout celá rodina. Je pro každého, kdo přistoupí na určitou míru stylizace.
Budou mít Vinaři pokračování?
Zatím o tom nemůžu mluvit.
V seriálu hraje třeba Václav Postránecký, Tereza Kostková nebo Zdeněk Junák. Vybíral jste si herce sám?
Ne, můj hlas byl jen poradní. Hlavní slovo měla televize.
Kolem Pavlova na Břeclavsku jste natáčeli od začátku května do poloviny října. Kde jste bydleli?
Někteří herci dojížděli z Prahy, protože měli angažmá v divadlech. Já s jádrem štábu jsme bydleli po penzionech v okolních vesnicích.
Jak vypadal běžný natáčecí den?
Budík mi zvonil ráno za deset minut šest. Nasnídali jsme se a pustili se do natáčení. Za den jsme obvykle přejížděli mezi dvěma lokacemi. Někdy jich bylo i pět. Právě přesuny z jednoho místa na druhé nám zabraly hodně času.
Kolik hodin denně strávil na place štáb?
Dvanáct hodin. Já jsem se pak asi ještě dvě hodiny připravoval na další den.
To je docela vysoké tempo. Kolik dní v kuse jste natáčeli?
Vždy šest a pak jeden den volno. Takhle jsme fungovali pět týdnů, potom byly za odměnu dva dny volna.
Většina děje se odehrává v exteriérech. Měli jste problémy s počasím?
Ano, v létě hodně pršelo. Déšť rozčiloval vinaře i nás, protože nám komplikoval filmování. Při natáčení prvních dílů, které vznikaly na jaře, nám naopak počasí přálo. Třeba při scéně, jak Julie ukazuje Buddymu na kopci prsa, byly úplně nádherné mraky.
Co pro vás bylo při natáčení Vinařů nejnáročnější?
Velká odpovědnost za celý výsledek. Režisér musí respektovat zavedené postupy a snažit se dělat co nejméně chyb. A když je udělá, tak je zase třeba dělat všechno pro to, aby se na ně nenabalily další. Často je to náročné, protože scény se netočí pohromadě. Například Tereza Kostková jde po ulici do chalupy, ale scéna, kdy vejde dovnitř, se filmuje až za měsíc. Ale ve výsledku musí všechno sedět.
Zahráli si ve Vinařích i místní?
Ano, veškerý komparz tvořili lidé z okolních vesnic. Jako taková legrácka se v seriálu několikrát objevuje jen tak pan Maňák se svým živým kohoutem.
Jak na natáčení reagovali obyvatelé Pavlova?
Obecně jsme byli dost velká atrakce. Navíc pavlovská náves je tak trochu Václavák nebo vinařský Disneyland. Sjíždí se tam hodně turistů a ti se pak přidali k místním a sledovali nás při práci. Často se dívalo dvakrát víc lidí, než jich bylo na place.
Tolik přihlížejících nezavazelo?
Naštěstí byli disciplinovaní a nepřekáželi. Pěkné bylo, že diváci pak hercům zatleskali. Točili jsme třeba scénu, kde Tereza Kostková jen vykoukne ze dveří. Takže vyhlédla ze dveří, udělala udivený výraz a zase je zavřela. A přihlížející ji odměnili potleskem. Scénu jsme opakovali a zatleskali i podruhé.
Kterou seriálovou postavu jste si oblíbil?
Mám rád majitele velkého vinařství Františka Vlčka. Je to takový prima blbec. Umím si představit, že po světě chodí hodně Vlčků.
A který díl máte nejraději?
Líbí se mi ten s názvem Vinobraní. Vlček si objedná kamion hroznů z ciziny, aby mohl vyrobit ještě víc vína. Mezitím se ostatní vinaři z Křetic rozhodnou, že ho přijmou do spolku rytířů vína. Proto se Vlček snaží objednaný kamion ještě odvolat, ale to se mu už nepovede. Nechtěli jsme nikoho urazit a tak jsou hrozny z fiktivní země Maldávie. A Maldávana, který je přiveze, hraje litevský herec. Mluvili jsme s ním jen v angličtině. Bylo to bez problému, je to opravdový profesionál.
Byly naopak chvíle, kdy se vám děj moc nezamlouval?
Třeba v díle Bomba má vinař Bedřich Pavlíček spolu se svými vnoučaty unést starostu a odmítnout Vlčkovi vydat klíč k obřadu zamykání hory. Nejdřív jsem trochu kroutil hlavou, ale pak jsem si řekl proč ne. Je to přece jen bláznivá komedie.
Mohl jste vůbec zasahovat do scénáře?
Jen minimálně. Ale snažil jsem se s herci pracovat na konkrétních situacích. Všichni byli skvělí a byl by hřích nevyužít jejich zkušeností. Snažili jsme se hledat nápady, které předepsanou situaci nebortí, ale naopak povyšují. Když se smáli kameramani, věděli jsme, že je to ono. Když nikoho nic nenapadlo, hráli jsme přesně podle scénáře.
Když se nyní ohlédnete nazpět, udělal byste něco jinak?
Všechno bych udělal jinak. Ale kdybych měl pocit, že je všechno správně, tak to asi není v pořádku. Vždy se dá pracovat o něco lépe, ale myslím, že seriál dopadl dobře. Měl jsem možnost sledovat režiséra Jiřího Menzela při přípravě filmu Donšajni. Natáčel jsem tehdy film o filmu. A Menzel říkal, že kdyby měl možnost přetáčet, tak film ani nikdy nedokončí. Naštěstí my režiséři takovou možnost obvykle nemáme.
Je vám teprve sedmadvacet let. Jak jste se vůbec dostal k režírování seriálu, který běží v hlavním vysílacím čase?
Už jsem natáčel pro Novu seriál Gympl s (r)učením omezeným a měl jsem zkušenosti. Takže asi hlavně proto.
Bylo těžké dostat se od studentských prací k režírování televizních seriálů?
Stále se divím, že se mi to povedlo a jsem za to velmi vděčný. Dostat se z nálepky student do kolonky profesionál je velmi obtížné. Důležitý zlom byl můj absolventský film Vesnice roku, ve kterém hrál hlavní roli Ondřej Vetchý a objevili se v něm i další známí herci. Byl to úplně první film, který měl premiéru v internetovém serveru Seznam, pustilo si ho šest set tisíc lidí. To mi hodně pomohlo a začali se ozývat producenti.
Kolik vám bylo let, když jste se rozhodl, že se chcete stát režisérem?
Ve dvanácti jsem dělal komparz při natáčení jedné bakalářské povídky. Moc mě to tehdy bavilo, takže jsem se rozhodl, že chci být režisér.
Připravujete další film?
Pracuji na scénáři k nové komedii. Pokud vše vyjde, bude to můj debut v kinech. Námět si ještě nechám pro sebe.
Čemu se věnujete ve volném čase?
Moje největší hobby jsou filmy. Když nerežíruji, tak pracuji na scénářích. Když nepíšu, tak se dívám na dobré snímky nebo studuji scénáristické příručky. Taky se snažím pomáhat své přítelkyni herečce Sandře Novákové s charitativním koncertem Barování. Dřív jsem závodně tancoval.